Lion’s Law – The Pain, The Blood And The Sword

Francouzští Oi! skinheadi Lion’s Law vydali své čtvrté album do časů poněkud nejistých, s navíc příznačně znějícím názvem, který stylově parádně zapadá do časů pandemických. Což ovšem bez pochyb nebyl ani úmysl, ani projev vizionářských vizí.

Obal s historizující grafikou rezonuje současné vizuální trendy v daném stylu, kdy výtvarno toho zajímavějšího z Oi! punkového ranku operuje s vizuálem, čerpajícím z pohansko evropských či ranně středověkých iluminací v jednoduchých černobílých konturách. To často více než Oi! evokuje amatérské heavy metalové singly z přelomu sedmdesátých a osmdesátých let.

V drážkách se ukrývá čtrnáctinásobná dávka hymnického punku, akcentující přímočaré kytarové motivy a drsňácky mručounský zpěv, symptomatický pro současné skinheadské kapely a mající blízko k tomu, co bylo ve svých časech prezentováno jako hatecore. Ostatně i Lion’s Law si s hardcore pojetím punku umí hezky pohrát, což dokazují v písni Roses And Fire. Ovšem jádrem nahrávky jsou hymnické street punkové kompozice s mnohdy výrazným chytlavým potenciálem. Skladby jako hned druhá PBS, naprosto skvělá The Reaper, Destin Criminel nebo Un Jour dokáží strhnout a to i posluchače nefixovaného na ojovou hudební estetiku. V okamžicích, kdy Lion’s Law využívají svůj rodný jazyk, nelze přeslechnout duchovní návaznost na skladby z klasických kompilací Chaos In France.

Osobně bych neváhal napsat, že se jedná o jednu z nejvýraznějších Oi! nahrávek sezóny, ale na druhou stranu trička Fred Perry zásadně nenosím, takže nevím, nakolik jsem hlasem povolaným.