Ruku v ruce s vydáním reedice alba s demem strakonických Telex mi vytanula na mysli plejáda vzpomínek s kapelou spojená a následující řádky jsou pokusem o jejich přenesení do virtuálního éteru.
Časné jaro roku 1985, stromy mezi činžáky se pomalu začínají zelenat a prosluněnou ulicí směrem od nádraží se bezstarostně plouží čtveřice pankáčů v kožených bundách, pokuřujíc jednu Startku za druhou. „Hele, dneska má Novodur přehrávky!“ věta z úst Máci či Broni zní jako živá voda v místním zatuchlém rybníčku, kde se momentálně nic neděje. Najednou je tu reálná punk kapela, „naše“ kapela s šancí na oficiální živé vystupování.
Novodur zvládl přehrávky, a co víc, ještě než se vydal na svou punkou křížovou výpravu po venkovských sálech, párkrát se nám předvedl v hradním sklípku, jinak hnízdě místních svazáků, kde v podzemí zkoušel. Kapela vysekává skladby pocházející z repertoáru žánrových klasik Exploited, Partisans, UK Subs a dalších, s vlastní lyrikou, poplatnou prostředí a době, navíc Karel je už v ten moment výrazný frontman s charismatem.
Punková konkvista Strakonicka trvala jedno léto, nic víc a nic méně. To, co už pár let nazpátek načali lokální new wave inspirované zábavové kapely Extrakt a Park X převzatinami od Ramones, Patti Smith Group či Angel City, vykrystalizovalo v naprosto unikátní a neopakovatelný prožitek, kdy člověk po více než dva měsíce téměř každý víkend vyrážel tam, kde Novodur právě hrají a vlastně pro nic jiného nežil.
Neopakovatelnost situace, kdy punková kapela s čistě punkovým repertoárem objíždí venkovské zábavy, na které se, tak jak je zvykem, přišla opít místní omladina, a kde tento stereotyp výrazně naruší zástup přespolních exotů, táhnoucích se za kapelou jako žízní sužovaná karavana a vzbuzující na konformním venkově údiv a zmatení. Pankáči, něco, co bychom tady neměli trpět, ale dneska jsou v převaze, takže s přesdržkou budeme muset počkat, až tu bude třeba Odyssea nebo DJ Zemen. Navíc piva tečou proudem a hospodští mají pré. S koncem prázdnin je ale konec i novodurovému létu. Karel odchází na pětiměsíční vojenskou službu a na provinční punkové frontě nastává relativní ticho a klid, zpestřovaný jen mejdany a průběžnou policejní šikanou.
A nyní poskočím o tři čtvrtě rok později. Už mi dávno dorostly minulé prázdniny na fízlárně ostříhané vlasy a tohle páteční odpoledne má mít speciální punc, Novodur hraje první vystoupení po Karlově návratu z vojenské služby. Po návratu ze školy odhazuji tašku, cuchám si vlasy, vážu šátky, nahazuji koženou bundu, nasazuji baret a vzhůru do akce. Na strakonickém nádraží vylézám z autobusu, který má naneštěstí výstupní zastávku přímo vedle nástupiště směr Volenice, takže nemám ani šanci se rozhlédnout a parta příslušníků SNB mě rovnou nakládá do přistaveného antonu k ostatním zoufalcům. Tak tahle akce už asi nebude, probleskne mi hlavou.
Z před půl rokem nedůležité lokální kapely se v tichosti stala relativně provařená záležitost a tím i osina v zadku konformnímu normalizačnímu maloměstu. Následující hodiny a hodiny trávím na důvěrně známé strakonické fízlárně, kde uvítací věta jednoho z policajtů zní: „Aaa, Český, známá firma.“ a která je k prasknutí nacpaná punks. Ti postupně podstupují standardní perlustraci, ta byla v mém případě posléze ještě ohodnocena nejhorší možnou známkou schování, vzhledem k tomu, že „žák zjevně ani po předchozích upozorněních neopustil řady příznivců hnutí punk a dále se chová v rozporu s morálkou socialistického člověka“.
A to je konec kapitoly Novodur. Místní punková partička se lehce proměňuje a mezi novými tvářemi je i Martin Štěpánek, jeden z kluků, se kterými se daly zažít ty nejdivočejší noční opilecké eskapády a který na kytaru hraje ve středoškolské punk / underground kapele Přátelé Bzukotu Včel, která vlastně byla i tou hlavní inspirací pro to, abych se sám chopil nějakého nástroje, ale to je vlastně už jiný příběh. Martin měl své vnitřní démony i rebelského ducha, ale především to byl člověk, se kterým jsme prolezli všechny strakonické pajzly, kde nalili nezletilým punx.
S Karlem nás záhy sblížilo nadšené objevování nové muziky z celého světa, hardcore punk a vše s tím spojené. Pod tímto vlivem se o téměř dva roky později vrací na pódia stejné kapela pod novým názvem Telex, jádro repertoáru je stále stejné, jen se objevují nové vlivy a s nimi i nové převzatiny. Dvojice původních kytaristů je záhy nahrazena novou krví a Martin, alias Matěj, je zcela logicky tou správnou ingrediencí, katapultující Telex do jiného vesmíru. Telex jsou během krátké doby hudebním výrazem naší právě vznikající hardcore scény, aktivně obšlehávající inspirace z desek, které vozím z pražské burzy, a hlavně se vrhající do vlastní tvorby, která si v ničem nezadá s muzikou, co hltáme z těžce posháněných desek. Ostatně tak působí kapela i na přespolní přátele, kteří ji tehdy vidí poprvé.
Nicméně roku 88 odcházím do Prahy a Strakonice dalších pár let vnímám trochu s odstupem, do zatuchlých Čech vane duch perestrojky a unikátní prožitek léta 85 je již jen vzpomínkou. Na vystoupeních se jako houby po dešti objevují noví punks, kteří jsou už vlastně jiná generace, bez zkušeností s dostáváním přes hubu od metalistů, s pronásledováním, policejní šikanou a výslechy u STBaka Veselovského a jeho kumpánů. Ještě mi není 20 a jsem v roli starého punkáče, kterému ortodoxní Exploited image přijde již minimálně 3 roky trapná, a proto si už dávno nechávám narůst dlouhé vlasy, neboť tohle již není moje scéna. Navíc, mám i frňák náležitě nahoře, protože my jsme ti hardcore punks, co poslouchají ty nejdivočejší kapely. S odstupem času si říkám jak trapné.
Roku 89 kapela konečně natáčí oficiální demo a objevuje se mimo rodný region, kde působí jako zjevení svou, na místní poměry, skvělou vyhraností a syrovou energií. Demo zachycuje kapelu v jejím nejsilnějším momentu a s naprosto vystihujícím zvukem. Má ale i své mouchy, příšerné množství vmixovaných inter z nejrůznějších rádiových pořadů je iritující a často naprosto ničí vyznění skladeb, ale chápu ideu, étos s jakým se tam dostala i z jakých desek si tyto inspirace Karel vzal, jen zkrátka a dobře, v tomto množství to nefunguje a je naprosto kontraproduktivní.
Každopádně Řeznickej Krám zůstává čirým dokumentem doby a místa, esenciálním strakonickým hardcore punkem se vším všudy. Produktem provinční nudy a lásky k hardcore punku, s lyrikou, kterou asi nejlépe vystihuje haškovské „mírný pokrok v mezích zákona“, ale dík tomu se Telex dostal s nesčíslně většímu množství posluchačů, než jiné tehdejší kapely a navíc se obešel bez laciných trapností. Při jeho poslechu mi naskakují vzpomínky na noční trmácení se mezi Ktiší a Brlohem, povalování se na jezu, opilecké běhání po střechách aut a ukopávání jejich zrcátek. Zdrhání před policajty a slastně bezcílné potloukání se maloměstskými ulicemi.
