Kung-Fu Girlz – Better Late Than Never

Bylo to tuším někdy na jaře 2011, kdy jsem poprvé zaregistroval uskupení s názvem Kung-Fu Girlz. To je zase v módě mít dívčí kapelu, nebo co? Předělávkou staré reggae pecky Johnny Too Bad mě ale pětičlenná pražská banda vyvedla z omylu. O žádné holky se nejedná. Spíš melodický kalifornský punkrock říznutý osmdesátkovým hardcorem, něco z Clash, něco z rokenrolu, texty v angličtině. Sborové vyřvávačky, chraplavý a zastřený hlas zpěváka. Později jsem se k jejich demonahrávce vrátil a zjistil, že skladby jako The People jsou vážně dobrý.

To, co se skrývá na třípísňové benefiční nahrávce Better Late Than Never mě ale na první poslech naprosto odrovnalo.

Hned úvodní pecka Woods and Meadows je jedním z nejlepších otvíráku, jaký jsem za poslední dobu slyšel. Chtě nechtě v tom člověk slyší ty Circle Jerks a další jim podobné. Hardcore s velkou porcí melodičnosti. Především ale skladba působí hrozně syrově, jakoby to byl záznam koncertu. Navíc mě baví přechod do těžké a agresivní pomalé pasáže a zase zpátky.

Sweet Beginning zase hraje spíš do noty milovníkům U.S. Bombs. Do hlavy se zaryje neuvěřitelně chytlavý, neskutečně melodický refrén. Jemnější zvuk kytary nasáklý zmiňovanými kalifornskými kapelami a pop punkem, sólíčko a vygradovaný závěr, kde se ukazuje, že Kung-Fu Holky hrají sice přímočaře, ale přeci jen nevezmou skladbu stylem „řev v první sloce, refrén, potom sólo, zase refrén a konec“. Mají cit pro melodii a dotahují ho k dokonalosti, nedostavuje se pocit, že ještě něco chybí.

Poslední song s názvem Lie je naštvaný, přitom má jakoby temnou atmosféru. Stojí někde mezi zbylými dvěma skladbami. Zpěv v refrénu plive zlost a i tak se zase dostává rychle pod kůži.

Za kapelou je navíc jasný postoj. Nejsou cítit hospodským punkem, neplýtvají prázdnými hesly a právě touhle nahrávkou, která vychází pod Coffee Breath Records, stvrzují svůj D.I.Y. přístup ke tvorbě a životu vůbec.

Deklarované motto nahrávky mluví za vše: „Neděláme si iluze, že by naše hudba mohla něco velkého změnit, ale budeme rádi, když někomu pomůže začít o věcech přemýšlet jinak a nebýt jen součástí stáda.“

Pro mě obrovské překvapení, máloco z českého punkrocku mě v posledních letech takhle bavilo. Samozřejmě, jsou to jen tři písničky, takže to nejde poslouchat pořád dokola a na ploše osmi a půl minuty těžko porovnávat třeba s Pipes and Pints, ale o to víc se nemůžu dočkat nějakého dlouhohrajícího počinu.