Středeční večer jsem měl sice důležitější věci na starost, i tak jsem ale vyrazil do pražského klubu Cross kvůli akci, na kterou jsem se těšil skoro dva měsíce. Nizozemský písničkář Tim Vantol totiž v doprovodu celé kapely vyrazil na evropské tour a poprvé na něm nechyběla zastávka v České republice. A jelikož mě jeho písničky baví pro svou melancholii i náboj, nemohl jsem si jeho pražskou show nechat ujít.
Na holešovické nádraží jsem dorazil chvilku po deváté a fakt, že dnes večer je v Crossu živo, prozrazoval hluk na metry daleko. Venkovní zahrádku obsadil Dáša Fon Fľaša se svým akustickým punkem. A jestli někomu tahle škatulka sedí, je to právě on. V textech šije do všeho okolo, struny drtí v šíleném tempu a v nasazení mu egoisticky vůbec nechybí zbytek kapely. Viděl jsem ho naživo poprvé, ačkoliv jméno je mi známé dlouhé roky, však je to taky frontman slovenských The Kľemones. Nejvíc mě možná dostala jeho písnička Stereotypy, ve které se až mrazivě trefně pouští do vlastních řad. Svým přerušováním a glosováním jednotlivých songů a dění pod pódiem si příliš nezadá s Jirkou Schmitzerem, v pohybech zase s Anti-Flag. A je vlastně úplně jedno, jestli ho označovat za acoustic-punk nebo anarcho-folk, pusťte si ho pro klid své duše na Bandzone.
Po jeho setu se přesouvám dovnitř klubu, kde tokijští OVUM zakončují jinou akci, ale jejich čtvrthodinové písničky plné změn mě moc neberou. Jako zpestření večera cestou pro další pivo to nebylo marné, instrumentální violent psychedelic v jejich podání ale zaplnil hlavní sál Crossu za celý večer nejvíc. Na pódiu se vyměnili s domácími Worldhood. Ti měli velmi těžkou pozici, jelikož bojovali s vlažným publikem. Zvlášť prvních pár písniček bez většího potlesku a zájmu lidí trošku zamrzelo. Naživo oproti nahrávkám je z Worldhood cítit duch prvních Arctic Monkeys nebo Raglans, frontmanovo tričko Descendents ale korespondovala s jinou tváří kapely, která tu a tam vykoukla v pop-punkovějších skladbách.
Zhruba v půl dvanácté odpálil svůj set Tim Vantol s trojicí doprovodných muzikantů songem What It Takes. Energie okamžitě zaplavila celý sál, od baru se přihnal hrozen lidí, který trávil poslední dvě hodiny u svých drinků. Vantol zásoboval publikum jak staršími songy, jako třeba Four Wheels and a Sixstring nebo Road Sweet Road, tak i kousky z loňské desky. Bitter Morning Taste a Apologies, I Have Some rozvlnily celý sál, který sice ve švech nepraskal, ale byl solidně zaplněný. Vantol je charismatický frontman, nesmírně milý a uctivý. Když před jednou z písniček říká, že na jeden koncert z tour se vždy chodí podívat jeho rodiče, že slíbili, že se ukážou v Belgii, ale nakonec ho překvapili v Crossu, a zamává jim z pódia s věnováním dalšího songu pro nejlepší rodiče na světě, publikum už je jeho a on ho pustit odmítá. Nejvíc to vyniklo ve skladbě Nothing, kde donutil zpívat naprosto celý klub bez jakéhokoliv násilného přemáhání. Stejně tak dokázal vtipně reagovat na taneční kreace jedince, který do první brázdy nepustí nikoho jiného a následně zvracel v koutě.
Jenže já musel odejít na poslední metro, jelikož se druhý den chystám na svatbu lidí, které mám skutečně moc rád a nechci je zklamat. Cestou ještě potkávám stánek s merchem, a to bych nebyl já, abych si nekoupil něco s textem If We Go Down, We Will Go Together!
Za fotku děkujeme Hugimu, celý fotoreport najdete tady.
