Reportáž s podtitulem „Vzpomínka na uplynulou klubovou sezonu“. Vzpomínka, kterou si ovšem nelze odpustit. Konec klubové sezony 18/19 přinesl několik výrazných okamžiků, a my si dnes zavzpomínáme na jeden z plzeňského klubu Divadlo Pod Lampou. Po sedmi dlouhých letech se do města vrátili naši milovaní Koffin Kats z osamělého Motor City, Detroitu. Dříve jezdili pravidelně, ale posledních několik let se s evropskými turné úplně odmlčeli. Druhá zhovadilost večera byli neúnavně po turné jezdící The Goddamn Gallows. Divoký mix hudebních vlivů a žánrů, jenž se u nás objevil v klubech i na festivalu Mighty Sounds.
Bál jsem se, že po mnoha letech odloučení a úbytku zájmu o žánry s příponou -billy z mé strany mě možná Koffin Kats nebudou bavit. Fatální omyl, lituji, že mě vůbec něco takového mohlo napadnout! Protože onu kapelu nelze zařadit jednoduše jako psychobilly. Já jsem se snažil razit termín brutalbilly. Neoddiskutovatelnou přidanou hodnotou byl vždy Victorův hlas – jeho barva, výšky, rozsah. Kdyby se ten pán nedal na dráhu rock’n’rollového psance, nejspíš by skončil jako sólový pěvec v opeře – ne, nedělám si legraci, myslím to vážně. Pusťte si snad jediný pomalý a klidný song od Kats, z alba „Born Of The Motor“ – tu nádherně melancholickou baladu Gone To See The World.
Žádné cavyky, Koffin Kats jdou rovnou na věc a zapálí celý večer hned od začátku. Vykopávkové skladby z počátků fungování se mísí s osvědčenými fláky ze zásadních alb i s novinkami z aktuální a poeticky negativní nahrávky „Party Time In The End Times“. Koncert má náboj, energii, poselství a zjišťuji, že stará láska nerezaví. Připadám si o tolik let mladší, a i omladina se dostavila, aby poznala lepší část hudby. Mám chuť křičet, dělat bordel a radovat se, a to se člověku v dnešní temné době moc nestává.
Jak mě Koffin Kats i po letech bavili, tak mě setkání s The Goddamn Gallows nijak moc nebralo. Ač mi nevadí různé žánrové koktejly, a pokud jsou šikovně namíchané, rád se nechám strhnout, někdy to prostě nevyjde. Z Goddamn Gallows je obliba v mnoha žánrech slyšitelná na míle daleko, čemuž odpovídá i nástrojové obsazení, to všechno je super, ale výsledný zvuk mě nebavil. Ano, byl tam punk, folk a gypsy rytmy, nechybělo psychobilly, občas ta muzikantská bestie i zmetalovatěla, byla cítit hromada upřímné energie, ovšem ani to všechno nestačilo. Dal jsem jim šanci a poctivě poslouchal a snažil se najít v některém prvku nebo i celku zalíbení, ale po chvíli mi skladby přišly až moc podobné, když jsem se vrátil z drinku, pořád nic. Možná jen jejich výkon zastínila má stará láska k brutalbilly, kdo ví. Třeba příště, další šanci nelze zavrhnout.
