Kalle – Saffron Hills

Veronika Buriánková a David Zeman, dvě jména, nic víc. A přesto – i ze dvou jmen lze složit kapelu. Navíc kapelu osobitou, originální a po určitých stránkách také na české scéně výjimečnou. To vše jsou právě Kalle, duo z Tábora, hrající od roku 2013. Pro škatulek chtivé se dají zařadit do žánru slowcore nebo post rock.

Rok po svém vzniku vydali Kalle svou první kazetu Live from the Room, která se pak dočkala i otisku do drážek vinylů. Live from the Room je dramatický a emocemi naplněný debut nahraný v obývacím pokoji, vydaný na kazetách za pomoci známých a známých známých. Dočkal se pozitivních hodnocení a mně od doby, co jsem ho měl naposlouchaný nazpaměť, nezbývalo, než s nadějí čekat na nějaký nový počin Kalle. Teď jsem se konečně dočkal. Stálo to ale za to?

Přestože s sebou hudba tohoto dua občas nosí otisky již neexistující kapely Veena, nebo nosiových Nod Nod, ve kterých oba členové Kalle působí, stvořili si Kalle svůj vlastní, osobitý zvuk. Stojí za ním kytara v rukou Davida, trocha elektroniky a hlavně Veroničin vokál, který ve svých polohách a barvě nemá v našich končinách rovného soupeře. Devítka nových songů se skrývá pod jednoduchým, ale pohledným coverem, který skvěle doplňuje koncepci samotného alba Saffron Hills – téměř minimalistické části seskládané do komplexního, efektivně fungujícího celku.

První věc, která mě na albu oslovila je, jak celé krásně plyne, vše je pohodlně usazené a rušivých prvků, které by rozčeřily klidnou hladinu, je naprosté minimum. Celé album, jeho první polovina obzvlášť, je protkáno takovým pozitivním nádechem, nitkami vnitřní harmonie a spokojenosti, vidinou pozitivní budoucnosti i hřejivými vzpomínkami a přesto… v každém songu je někde v pozadí cítit neutichající vnitřní smutek, melancholie. Jako by se neštěstí mohlo kdykoliv přihlásit ke slovu. Co nejde znovu nechválit, je Veroniky hlas. Je podmanivý, pohádkový a naplněn emocemi, a to i ve chvílích, kdy v podstatě jen šeptá do mikrofonu. Texty působivě pracují s opakováním a gradací, změnou polohy hlasu.

Se svým klidným, chraplavým hlasem se občas připojí i David. Vokály se potkávají a zase míjejí a působí to dobře. Davidův hlas tu dostává trochu více prostoru než na Live from the Room, a to možná i proto, že na Saffron Hills je méně výrazná jeho kytara a v některých momentech dominují spíše elektronické složky.

Celek ale stále zůstává v harmonii, jednoduché riffy a klávesová elektronika si spolu krásně rozumí a chvílemi vytvářejí působivé smyčky. Přibližně v polovině pak album trochu ztěžkne a přidá na dramatičnosti. Ani láska a naděje v úvodu, ani obavy a strach v závěru ale nepůsobí lacině nebo uměle, dojem z hudby je opravdový.

Mohl bych se rozepsat o každé písni zvlášť a stálo by to za to, ale na to není prostor. Vypíchnu tedy jen první song Stones, jehož začátek je krásným úvodem do songu, alba, i Kalle jako celku, a také Birds, píseň, který mi nejvíce připomíná předchozí tvorbu kapely. Perfektní text, více kytary a pohádkový dojem. Ale spíše jak z pohádky bratří Grimmů, kde ne vždy všechno dobře dopadne.

Se Saffron Hills to ale u mě dobře dopadlo, album je perfektní, ideální pro jednu volnou večerní hodinku, kdy se natáhnete, zavřete oči a dáte ho na jeden nádech.