Máme pro vás třetí díl našeho občasníku Kabinet hudebních kuriozit! Pro tentokrát, vítejte v kabaretu, manéži či cirkusu, jak chcete! Dámy a pánové, hvězdami dnešního bizarního večera budou Vermillion Lies, přivítejte je prosím pořádným potleskem! Zaslouží si ho, stejně jako by si tyto dvě bláznivé umělkyně zasloužily větší pozornost. Navíc, jedná se o další z rozpadlých kapel a ztracených nadějí…
Byly jednou jedny, tedy, dvě sestry, Kim a Zoe Boekbinderovy, podle příjmení zjevně pocházející z Nizozemí. Přesídlily nicméně do US of A, jak se říká, ale nehledaly tam American Dream. Chtěly hrát, zpívat, dělat muziku. Jinou muziku, originální, zvláštní. A všechno se jim splnilo. Kašlat na pozlátko americkýho snu. Tohle je mnohem lepší.
[youtube id=“J5Jwl3wypV4″ width=“620″ height=“360″]Žánrově by se daly, nerad škatulkuji a pohybuji se na tenkém ledě, ale daly by se zařadit mezi uskupení, hrající zvláštní hudbu s příchutí avantgardy, kabaretu, manéže, cirkusu, burlesky… Speciálně Vermillion Lies ale měly ještě tu výhodu, že dokázaly zabruslit i do vod country, folku a občas jste zaslechli i ozvěny rock’n’rollu. Šílenej salát, vražedná kombinace, která mě ale hned potom, co jsem tuto obskurnost podobně záhadně objevil, chytla a už nepustila. Když je mi smutno a potřebuju se usmát na tenhle zasranej svět, přihlásí se o slovo mimo jiné i Vermillion Lies. Slavnějšími kolegy by mohli být namátkou Dresden Dolls nebo raritní soubor mistrů rouhání, cvoků The Tiger Lillies. Vermillion Lies, to byla stylovka, nepochybně, vtipné i rýpavé texty, a k tomu využívání velkého množství všemožných nástrojů, ať už hudebních, klasických a běžných (akustická a elektrická kytara, bicí, klavír, basa, akordeon, harmonika, trubka…) nebo šílených a majících k nástrojům hudebním více či méně daleko (pila, dětské piánko, různá plastová foukátka záhadného původu, ale i psací stroj a rozbíjené nádobí, valcha naprostou samozřejmostí…).
Dámy Boekbinderovy vymyslely geniální název kapely. Subjektivně, už dlouho jsem neslyšel nic tak originálního, elegantního a dobře znějícího, jako je spojení Vermillion Lies. Ale jejich nadšení pro společnou věc jim ani přesto, že jsou sestry, nevydrželo. Kim i Zoe dnes jedou sólovou kariéru a ani jedna není bez druhé tak dobrá. Spolu dotlačily k vydání dvě plnohodnotná alba, dvě EP a jeden sedmipalec. Dlouhohrající alba se pyšnila poetickými názvy Separated By Birth a What’s In The Box? Jedno EP bylo maximálně ujetý a neslo název Heart And Tongue a druhý mělo jazyk lámající označení Sibling Rivalry. Hudba to byla plná dětských snů, zvukové omalovánky, ale i temné příběhy, naplněné zlem, a básničky k zasmání. Kim i Zoe se mohou pyšnit zvučnými hlasy, které na společných nahrávkách místy působí jako mňoukající kočky, které se naučily zpívat. Vážně roztomilé. Pohádkové obrázky, gangsterka, sprosťárny. Cokoli vás napadne. Vermillion Lies zvládaly mnohá témata.
[youtube id=“QoVKJhqWJ5g“ width=“620″ height=“360″]První dlouhohrající album, placku Separated By Birth, otevírá šílený groteskově hororový úvod Overture, který je následován klasicky cirkusovými a kabaretními peckami, plnými emocí a tajemných příběhů, avantgarda hadr, najdeme zde ale i smutné bomby, jako je Bad Man. Nepřijdeme ale ani o bláznivé experimenty v podobě dvoj-songu Tfird/Drift, kdy druhý jmenovaný je v první verzi zremixovaný a hraný jakoby „pozpátku“. Dostaneme i dávku společenské kritiky v písni Should Fly nebo nostalgickou bombu This Town. Pesimistický song Come Down následuje vražedně odsýpající White Picket. Trackem, uzavírajícím celou desku, je smutná a s osudem smířená skladba Middleground.
Album What’s In The Box? bylo po prvním počinu, kterým si dámy nastavily laťku celkem vysoko, příjemným překvapením. Intro vyřešily vtipnou otevíračkou ve stylu Addamsovy rodiny s názvem Grandfather. „This is a scream-along!“ Těmito slovy Kim a Zoe ohlásí druhou položku, Andersenovsky smutnou a podobným stylem vyprávěnou Long Red Hair. Opět se dočkáme i společenské kritiky a to v songu Global Warming, jehož text ale u člověka spíše vyvolá záchvat smíchu, jelikož dámy vzaly téma věru nevážně. Vždyť koho by v souvislosti s globálním oteplováním napadlo, že je v některých ohledech v podstatě kladné, protože holky zpívají o tom, jak nebudou muset do školy a budou moci chodit nahé?
[youtube id=“k_0vclv5w34″ width=“620″ height=“360″]Done Wrong je o opravdu zlobivé holce, mající průsery ve škole, doma, s milencem i mrtvým manželem… Úplně vážně nejsou myšleny ani songy Wednesday’s Child a Blue. Flák She Comes má velmi dobře slyšitelný původ v černošské hudbě z New Orleans, přičemž k tomuto městu se ještě dostaneme. Obě mezihry, které se na albu objevují, Interlude 1 a 2, kombinují atmosféru devatenáctého století s již zmíněnou Addamsovou rodinou. Za zmínku stojí ještě songy Bone Yard (správně temný), The Astronomer (v rytmu tanga, využívající metafory a přitom také bez obalu sprostý…), Take Off Your Shirt (další sprosťárna, ale už ne tak vášnivá…) a poslední dva, uzavírající album. Dignified a Found Myself drží úroveň vysoko s rozbíjeným nádobím i sóly na kytaru a valchu…
Poslední počin, sedmipalec Vermillion Lies In New Orleans, představil dámy v novém světle a při poslechu dvou songů jsem si připadal jako ve dvacátých nebo třicátých letech v Americe. Zatracená stylovka. První flák, čerpající z nejslavnějšího gangsterského páru, se jmenoval Bonnie And Clyde. Parádní atmosféra outlaw love songu. Song Miss Orleans vynáší do nebe město jazzu, rhythm and blues a obecně kvalitní černošské hudby. Atmosféra New Orleansu je zde zachycena velmi trefně. Oba songy jako by značily posun v tvorbě, nebýt rozpadu kapely, dočkali bychom se podle mě velmi zajímavých věcí. Sedmipalec In New Orleans na mě působil jako nahrávka mimo čas. Takhle by zněl rock’n’roll, kdyby vznikl a hrál se už ve dvacátých a třicátých letech…
