Kabinet hudebních kuriozit, vol. I: Reverend Beat Man

Nebudu asi daleko od pravdy, troufnu-li si říci, že ať už se jedná o nás, boys and girls z redakce, nebo o vás, naše čtenáře, všichni posloucháme více méně podobný výřez hudby, samozřejmě té lepší hudby, která je bohužel pro tuctového posluchače naprosto nestravitelná a neposlouchatelná. Každý z nás už asi někdy zažil poznámky typu: „A ty jako posloucháš punk, jo?“ nebo „Jaký psycho-, cože, oi!? A folk punk, to taky existuje?“ Nuže, přiznejme si, že alespoň v začátcích a mladších letech tohle člověk poslouchal pořád, a že našimi oblíbenými žánry zůstane vše od různých odnoží punku, přes věci „na dvě doby“ až po hardcore nebo -billy žánry. Každý z nás má ale ve skříni kostlivce, tedy, líbí se nám i žánrové odchylky, nebo dokonce úchylky. Lze použít oblíbené spojení guilty pleasures. Něco kabaretního, zapovězeného, zhovadilého, přitom blízkého naší scéně, post- věci, avantgarda a podobně. Proto by nebylo na škodu se občas s těmito raritami svěřit a podělit se o některé klenoty, které se objevují náhodou a shánějí těžce. K tomu by měl sloužit i náš „občasník“, nazvaný Kabinet hudebních kuriozit. Dnešní, úvodní díl bych rád věnoval jednomu exotovi s přezdívkou Lightning Beat Man, nebo Reverend Beat Man, chcete-li.

Byla, nebyla jedna malá prosperující zemička, schovaná vysoko v Alpách. Nezapojovala se do dění na kontinentě, hrála si na svém hřišti, vyráběly se tam kukačky, hodinky a čokoláda… Banky s nedobytnými konty poskytovaly bezpečné uchování peněz a cenností nejen poctivcům, ale také zločincům. Ano, země, kde se mluví německy s příšerným přízvukem, ale také italsky a francouzsky. Switzerland. Země tak spořádaná a uhlazená, že se lidské šílenství a energie prostě musely nějak ventilovat. V našem případě samozřejmě hudbou. Většině lidí ze scény jsou už dnes známá jména, jako The Peacocks, Tight Finks nebo Über You. Menší počet fans zná The Monofones nebo mé milované Vanilla Muffins. Ale jen málokdo ví o týpkovi, který si přezdíval Lightning Beat Man a ještě dnes ho lze vystopovat pod jménem Reverend Beat Man.

Objevil se odnikud v devadesátých letech, ale nebudu předbíhat, napřed se vám svěřím, jak jsem ho vůbec našel já, protože story stojí za to. Dívali jsme se s kamarády na film Panika v městečku. Šílený úlet, mimochodem, vřele doporučuji, francouzsko-belgická koprodukce, snímek točený s hračkami, dětskými figurkami, technikou stop-motion a žánrově bych řekl, že kromě toho, že se jedná o velmi ulítlou komedii, navazují tvůrci na surrealismus, protože takové absurdity, jaké zažijete v Panice v městečku, jste neviděli. Ale zpět k hudbě. Na soundtracku k tomuto filmu jsem zaslechl bláznivý, šíleně špinavě znějící rock’n’rollový flák. Který hovado?! Strávil jsem dlouhou dobu hledáním, nakonec jsem ale nalezl stopu. Naposlouchal jsem pár songů a nevěřil jsem vlastním uším. Něco tak neuměle a špinavě zahraného se jen tak neslyší, extrémně nekvalitní zvuk nahrávky se snoubí s falešnou kytarou a zpěvem, který zní, jako by zpívajícího sralo, že má zpívat, jako by ho někdo nutil a držel mu pistoli u hlavy…

Doporučuji začít flákem, který lze nalézt i na soundtracku k Panice v městečku – vymňouklou skladbou I Wanna Be Your Pussycat. Pokud snesete jednu, další už se podají. Wrestling Rock’n’roll, Honey Baby Blues, Wrestling With Satan, Wild Baby Wow… První album od Lightning Beat Mana se jmenuje prostě Wrestling Rock’n’roll a interpret je uveden jako Lightning Beat Man And His No Talent. Ano, nahrávky možná znějí, jako by autor nepobral ani za mák talentu, ale tohle hovado musíte poslouchat s tím, že nic není myšleno úplně vážně. Skladby od Beat Mana vycházely u obskurního vydavatelství Voodoo Rhythm Records a ve všem byl zmatek. Druhé a poslední dlouhohrající album, jestli se tak dá nazvat kombinace písní, nahraných znovu s kapelou, a vložených keců a rozhovorů, se jmenovalo Apartment Wrestling Rock’n’roll a autory byli Lightning Beat Man & The Never Heard Of ‚Ems. Povšimněte si názvu doprovodné kapely – lze ho přeložit jako „Ti, o nichž nikdo nikdy neslyšel“. To mi kromě záchvatu smíchu při prvním spatření později přivodilo i asociaci, kdy jsem si vzpomněl na článek kolegy Johnnyho, který si tropil žerty z lidí, zavrhnuvších kapelu jen podle toho, že ji prostě neznají.

Lightning Beat Man hrál zatraceně zevláckej a špinavej trash rock’n’roll. Ale když jsem se pořádně zaposlouchal, slyšel jsem parádní potenciál jeho písní. Kdyby se přehrály načisto, v dobrém studiu, s nerozladěnými nástroji a se zpěvákem, ochotným zpívat, byly by to nové rock’n’rollové pecky. Nebo ne? Zůstává kouzlo Lightning Beat Mana právě v jeho odbytém projevu, jakým přednášel songy, plné sprosťáren a rouhání? „My name is Beat Man and I like to fuck…“

Dnes lze najít stejné hovado pod přezdívkou Reverend Beat Man. Cvoklý Švýcar přesedlal z wrestling rock’n’rollu spíše na trash blues a valí se dál. Ale nic už nikdy nepředčí jeho původní alter ego v šílené masce a úchyláckém pláštíku…