Just War – The Last Goodbye

Tak tu máme debutní vinyl žižkovských Dis-Head punkáčů Just War. Relativně nové jméno, pod kterým se spojují známé tváře, ale také právem se šířící pověst o energických živých vystoupeních, spolu s výraznou koncertní aktivitou. Vylisovat něco do vinylových drážek bylo tedy nasnadě.

Just War v sobě primárně mísí vlivy motörheadovského metal punku se streetpunkovým hardcorem posledních dvou desetiletí. Vlastně by se dalo říci, že stojí někde v polovině cesty mezi Inepsy a The Casualties, což mimochodem není vůbec špatné.

Desku rozjíždí skladba All Guns Afire, jejíž úvod obstarává pomalé melodické intro, aby se následně rozjela do navztekané rychlé punkové kompozice, došperkované krátkým staccatem kytarového sóla. Je to v zásadě rychlý hardcore punk a nasraným zpěvem, vcelku ne nepodobný novější tvorbě třeba právě zmíněných The Casualties. Tahle podoba Just War je mnohem méně Motörhead, než bych po zkušenostech z jejich koncertů čekal. Následuje ovšem středně tempová Protest Sonnet, kde už je motörheadovská tvář kapely mnohem evidentnější, aby dostoupila maxima v třetí Cards And Dice, která je dle mého v každém ohledu vrcholem nahrávky. Zpěv tu přesně drží s ideovou linkou skladby, včetně Lemmyovských  výkřiků typu „ooolright“. Ano, všechny ty motörheadovské triky jsou klišé, jak se patří, ale mě budou asi bavit napořád. Závěrečná Civilisation’s Agony vrací kapelu do rychlého tempa a křičeným sborem v nosném motivu obstarává parádní tečku za deskou, která je vlastně kratší, než bych chtěl, a to popravdě nepíšu moc často. Oproti metalovou kytarou poháněným vysoce energickým živým koncertům je nahrávka poněkud krotká a vlastně podstatně méně metalem nasáklá. Bubny jsou v mixu extrémně dominantní, takže poněkud překrývají rify, a zvuk kytary působí trochu zahuhlaně, jako by hrála zpod deky, ale nakonec to je něco, co si člověk uvědomí patrně pouze v konfrontaci s živákem, jinak to asi nikoho ani nenapadne.

Jsem rád, že o kapele doslova ze sousedství můžu s klidem napsat, že patří k tomu nejslibnějšímu, co se v místních podmínkách v tvrdších podobách punku za poslední dobu objevilo, a tohle EP to plně potvrzuje, o tom ostatně svědčí i v předchozích řádcích asi padesátkrát zmíněné jméno Motörhead.