Jak už jsem zmínila v první části, Joe Strummer strávil velkou část svého volného času ve španělském městě Granadě. A stal se tak trochu kmotrem tamní hudební scény. Jeho pravidelné navštěvování města se ovšem neobešla bez veselejších historek, které mi vyprávěl můj dobrý kamarád Rafa, který má tu čest v Granadě bydlet. Takže si pusťme Spanish Bombs a dejme se do toho.
Jak všichni fanoušci The Clash ví, Joe Strummer byl hlavní textař, ale nebyla to jen jeho role v kapele, ale i velká vášeň. Vždycky u sebe měl zápisník a v něm desítky a desítky veršů, vět a frází. Když zápisník ukázal svým španělským kamarádům z kapely 091, zaujala je fráze: I’ve got my motorcycle jacket, but I’m walking all the time. (Mám motorkářskou bundu, ale stejně chodím pěšky.) Když to viděli, zeptali se, co to znamená. Joe vysvětlil, že to vystihovalo to, jak se cítil ohledně Anglie. Lidi v kožených bundách, kteří byli připravený sednout na motorky, neměli žádné motorky, protože byli chudí, takže chodili pěšky. Anglie byla zemí fikce, zemí, která se chlubí černou kůží a motorkami, ale ve skutečnosti na ulicích nic takové vidět nebylo. O pár měsíců později se tahle fráze objevila v písni This is England na posledním albu, které Joe ani vlastně nedodělal, Cut The Crap.
Další historka se týká písně Trash City, kterou Joe vydal sólově. Jednoho večera, když si Joe jen tak pro sebe hrál na kytaru a skládal, přišel na úžasnou melodii. Byl na ni velice pyšný, a tak píseň, kterou ten večer složil, zahrál kapele 091. Každý mu potvrdil, že by to mohl být hit. Joe byl nadšený, s kapelou skladbu ještě dopilovali a šli hned do studia. Po nahrání se singl hned vydal do světa. Když Joe přijel domů, byl nedočkavý a píseň hned pustil své rodině, jeho ženě Gaby se velmi líbila. Všeobecné nadšení ale brzy pominulo, když se objevila jeho dcera Jazzy, která se nevinně zeptala: „Tatínku, proč pouštíš naši školní hymnu?“ Jak vyšlo najevo, Joe opravdu nevědomky okopíroval školní píseň své dcery, která si ji často prozpěvovala kolem domu. Naštěstí dodnes nikdo Joea za rockový cover školní písně nezažaloval.
[youtube id=“yy7sIHaurvI“ width=“620″ height=“360″]Joe se, jako správný nadšenec, snažil psát i ve španělštině. To mu ale vůbec nešlo, a pokaždé když vystupoval po místních klubech a hospodách a zpíval ve španělštině, nikdo mu nerozuměl, protože jeho překlady nedávaly smysl. 091 z toho měli ohromnou srandu, nikdo nechápal, o čem písně jsou, ale i tak se vydali nahrávat. Ty nahrávky musí mít někde schované bubeník Sure Tacho nebo zpěvák Jose Antonio. Sice hudebně a textově jsou s největší pravděpodobností úplně hrozné, historicky ale mají určitě svou hodnotu.
Každopádně, na konci nahrávání Joe přišel se zajímavým nápadem. Ukončit jednu z písní zvukem padajícího kovu. Inspirací byly obchody v Granadě, které měly železná rolovací vrata jako u garáže. Fascinoval ho jejich zvuk a rozhodl se jej použít. Jediné nahrávací studio s těmito vraty vlastnil Fernando Romero. Studio mělo dvě patra – první bylo přízemí s vraty a nahrávací studio bylo v suterénu, kompletně odhlučněno. Zvuk tedy musel být opravdu silný, aby se nesl schodištěm až dolů. Joe tedy vzal železná vrata a mrštil s nimi dolů. Mikrofony ovšem nahrály jen slaboučký zvuk. „Potřebuji to mnohem hlasitěji!“ volal na Joa Fernando. Něco podobného s nepatrným zlepšením se opakovalo i podruhé. Na potřetí do toho dal Joe všechnu svoji sílu. „Fantastické! To je ono!“ jásal Fernando. Joe přišel dolů se sklíčenou tváří a řekl: „Myslím, že jsem ti zničil dveře.“ Vyšli nahoru a viděli železná vrata ležící uprostřed silnice. Joe s nimi mrštil tak silně, že se vykloubily a odkymácely se doprostřed ulice. „Řekni, kolik ti dlužím, Fernando,“ zeptal se Joe, „Lo siento, je mi to opravdu líto.“
Napsal Rafa podle vyprávění členů 091, přeložila Kate.
