Jimmy Cliff – Rebirth

Za okny konečně po dvou týdnech dešťů svítí slunce, a tak nemůže být lepší doba na to, pustit si dva dny starou desku Jimmy Cliffa.

Jimmy Cliff neboli James Chambers má šedesátku už dávno za sebou a první desku vydal čtyřiačtyřicet let dozadu. Je jednou z posledních žijících legend zlaté éry Jamajky a jeho nová deska Rebirth je skutečným znovuzrozením. Produkce se ujal punkový František Janeček – Tim Armstrong z Rancid a jeho taktovku na albu jednoznačně poznáte.

Od prvních tónů World Upside Down si říkám, že tohle může být jeden z adeptů na desku roku a ten pocit ještě zesílí při naléhavé One More. Cliff ze sebe dostává to nejlepší od roku 85 a dává si setsakra záležet na aranžích, na vokálech i na textech. Tenhle song mě dostal, a už při prvním poslechu alba si ho dávám třikrát po sobě. V následujících Cry No More a Children’s Bread je hezky znát Armstrongův dohled i ruka. Není to vůbec na škodu, zvlášť pro mé ucho, které považuje A Poet’s Life za vrchol Timovy tvorby.

Cliff si okořenil desku dvěma coververzemi. První je Guns Of Brixton od The Clash, ale přísahal bych, že Cliff hrál tenhle song ještě před Strummerovou partou. Skvělé dechové party a ještě lepší Jimmův zpěv dává téhle klasice další rozměr. Druhou předělávkou je pak Ruby Soho od Rancid. A opět je to zpěv, který posouvá tenhle hit mnohem dál, než to udělal Armstrong šestnáct let dozadu. Nehledě na skvělé hammondky. Tahle kolaborace dvou legend jednoznačně vychází na výbornou.

Vyzvednul bych ještě songy Bang a Rebel Rebel. Buďte si ale jistý, že z těch třinácti tracků na desce nenajdete slabší místo. Nic lepšího k nám letošní léto z Jamajky přistát nemohlo a Rebirth bych nevyměnil ani za dva kartony Red Stripe.