Jak viděla redakce Kids and Heroes rok 2022?

G.Zs

Bylo toho moc, bylo toho málo.

Desky svět

Beach Rats – Rat beat
– Ihned status kultovní desky. Stará garda vynesla na světlo světa nejlepší 90′ hc punkovou nahrávku s více než dvaadvacetiletým zpožděním.  

Black Midi – Hellfire
– Konceptuální peklo se vším všudy. Takhle nějak si představuji inferno, do kterého přišel Frank Sinatra. 

Spice – Viv
– Už eponymní debut z roku 2020 byla velká událost. Druhá deska jen potvrdila obrovský potenciál téhle alternativní rockové bandičky z L. A.  

High Vis – Blending 
– Retro punk z paneláků. Dělá mi to dobře na duši. Takovej opravář bordelu, který ve mně zanechaly první desky Idles.

Gospel – The Loser
– Návrat pábitelů té nešpinavější čistoty. 

Soft Kill – Canary Yellow
– Ještě smutnější než The Cure, ještě zoufalejší než Joy Division. Stále nádherné. 

Drug Church – Hygiene
– Kafomlejnek, díky bohu za to. Má letos nejposlouchanější deska.

Soul Glo – Diaspora Problems
– Kopanec do ksichtu mokrou bačkorou. Moderní, přesto hodně opravdová a přímá deska. 

Thoughtcrimes – Altered pasts
– Od rozpadu The Dillinger Escape Plane tady zatím nebyla nahrávka, která by mi připomněla, jak důležitá tahle legenda math hardcore metalu byla, evidentně nejen pro mě. Víc než důstojné následování tradic a posouvání hranic žánru, který se zdá už neposunutelný.

+ Young Guv – III & IV, Shoreline – Growth, Pabst – Crushed By The Weight Of The World

CZ desky

Brighter Days – WALK
– Fantazie, těžko uvěřit, že to je nahrávka od kluků z Prahé.

Glad for Today – Melting Youth
– Slušnej zářez hradeckých junáků. 

Kalle – Under the Black Moss
– Tradice. Kalle vydají desku a je to vždy událost.

Marked As An Men – Meanwhile
– Velký překvapení. Metal core o kilometr dál než třeba žánrový souputníci Skywalker.

Koncerty

Soft Kill, Choir Boy – Kasárna Karlín
JImmy eat World, Together Pangea – Lucerna Music Bar
Neck Deep – Rock For People

Koncerty, který jsem prošvihl

Fontaines D.C.
She Past Away
Vienna D.C. High Power, Drain

Koncerty, na který se v roce 2023 těším

KARNIVOOL + The Ocean Collective – ROXY 29. 1.
Rolo Tomassi, Heriot, Holy Gawn – Underdogs‘ 8. 2.
Story So Far – O2 Aréna 19. 9.
Pabst – Rock Café 9. 12. a spousta dalšího

Kateřina Kroupová

Když opomenu svoje ADHD stavy, tak rok 2022 byl vlastně fajn. Kromě tedy toho, že jsem zjistila, že mám určitou formu ADHD, tak jsem si koupila své první auto za své peníze (tu starou fábku prostě miluju). Prodala jsem první mnou ručně potištěné tričko (zdravím človíčka, který má teď triko s nápisem „Smells like the only Nirvana song you know“). Podařilo se mi dopsat článek pro zine, který jsem měla rozepsaný už dva roky (ať žije prokrastinace). A co se týče hudby, tak jsem byla na koncertech Patti Smith a kapely King Gizzard & the Lizard Wizard, které si budu pamatovat až do svého skonání. Reporty z koncertů najdete tady a tady.

Mám pocit, že letos se rozmohla popularita stoner rocku, anebo se mi to jen zdá. Možná lidi začali víc hulit než chlastat. Já jsem letos poslouchala divnosměs žánrů. Kromě klasik, které jedu stále dokola, a pár nových přírůstků ve vinylové kolekci, jsem objevila „taneční hudbu“, která se dá poslouchat. Začalo to nevinně 80s funk a disco, následně 90s např. klasika Fatboy Slim či Gorillaz. V autě jsem dokonce začala poslouchat pop-punkový odrhovačky (Green Day, Blink 182), které jsem dříve nemohla vystát, ale teď nostalgicky hřejí u srdce. Je to celý nějaký divný. Asi fakt stárnu. Vždyť teď nejraději trávím volný čas v přírodě, kde je ticho a klid. To jsem dříve také vůbec nedocenila.

No a co příští rok? Já se těším na stand-up Dylana Morana a čeká mě klub 27, takže si budu muset dávat bacha na heroin a neusnout ve vaně. Také nás čeká velkolepé Mighty Sounds, na které jsem se nejdříve těšila, ale teď mám spíš pocit, že se tam ušlapeme. Ale možná nad tím moc přemýšlím. No nic, mějte se fanfárově a jelikož neumím dělat „top of něco“, tak mrkněte na spoopify (aneb umělcům platí prd).

Marek Hadrbolec

Letos jsem nějak bojoval s tím, co tady vlastně chci sdělit. A tak jsem nakonec poprosil umělou inteligenci, ať to udělá za mě. Behold:

V roce 2022 se punková, punk-rocková, hardcorová a metalová scéna dále rozrůstala a napříč rokem vyšlo hodně vzrušujících nahrávek. Tyto desky ukazovaly rozdílnosti a kreativitu v punkové a metalové hudbě a přispívaly svým vlastním unikátním stylem a zvukem.

Jedním z největších trendů v metalové a punkové hudbě roku 2022 byla pokračující evoluce subžánrů uvnitř scén. Velký nárůst popularity zaznamenal hardcore punk a kapely jako Code Orange nebo Vein.fm, které posouvaly hranice žánrů svým experimentálním zvukem a intenzivními živými vystoupeními. Metalové scéně mezitím dál dominovaly kapely jako Mastodon nebo Metallica, zatímco nová jména jako Ghost nebo Deafheaven přinášela čerstvý pohled na tento žánr tím, že metal inovativně propojovala s ostatními hudebními vlivy.

Další významnou událostí v punkové a metalové hudbě byl v roce 2022 růst DIY hnutí. Pokračující pandemie zkomplikovala mnoha kapelám ježdění tour a hraní živých vystoupení, a tak se mnoho kapel rozhodlo k vlastní organizaci tour a vydávání muziky po vlastní ose. To vedlo k oživení a rozvoji undergroundové scény a také k tomu, že se mnoha talentovaným a vášnivým hudebníkům podařilo využít své schopnosti a zdroje k tomu, aby otiskli svou značku do hudebního světa.

Celkově byl 2022 pro punk, hardcore, punk rock a metal skvělým rokem. Rokem s mnoha zajímavými nahrávkami a vývojem ve scéně. Ať už jste fanouškem tradičních žánrů nebo preferujete experimentální zvuk, v roce 2022 vzniklo něco, co vás zaujme.

No… tak myslím, že se zatím o místo bát nemusím.

Domácí desky:

Brighter Days – WALK
– „I’ll save the last bit of this moment for later In case I ever change…“
Nenápadný klenot domácí scény – klenot, který Brighter Days vybrousili téměř k dokonalosti. Ani nevím, kolikrát jsem tohle album letos slyšel, a přitom se mi ani v nejmenším neoposlouchalo. WALK je na první poslech možná trochu nepřístupná, ale pod povrchem se ukrývá obrovsky propracovaný a procítěný album, který s každým dalším přehráním rozkvétá. Není to žádnej zpěvník hitovek, ale propojený pásmo, který vypráví tak jak u nás letos žádná jiná deska. Pokaždý si v tom najdu něco jinýho, pokaždý mě baví jinej song. Stoprocentní melancholická láska.

Hyacinth – Demo 2022
– „I never needed anyone else. To tell me what I need, and who I am.“
Demo nahrávky prostě mají svoje kouzlo. A zrovna tahle se nebojí tu magii nedokonalých začátků chytit pevně do rukou a omlátit ji posluchači o hlavu. V Hyacinth se potkává dravý mládí a poctivý muzikantský řemeslo. Výsledkem je šest groovy hardcorových skladeb, za který by se v domácím rybníčku nemusela stydět kdejaká protřelá hc smečka. Tahle nahrávka má přímočarou sílu, tah na cíl a zároveň není nijak hloupá nebo snad naivní. A to je to teprve demo – nemůžu se dočkat, co dalšího plzeňská čerstvá krev vytáhne z rukávu!

Rutka Laskier – Krásná doba
– „Náměstí míru – maty a piko. Pusťte mě dovnitř, lomcuju klikou.“
Šumění křídel vyplašilo střílení do lidí a srdce už nebuší jako vyplašený pták – zběsile pumpuje krev pod náporem zlosti, frustrace a návykových látek. Krásná doba je jako protiklad k předchozím Protikladům. Básnické střevo, které tvořilo poetické texty Protikladů, někdo vzal a rozšlapal na plácku mezi paneláky. A ze zbytků poezie pak poskládal Krásnou dobu. Od básní srdce k básním každodenní šedi, od emo-hardcoru k punku, od ladných melodických kliček k přímočaré surovosti. Přitom ale pořád s osobitým přístupem tohohle zvláštního solitéru domácí scény. Tohle je ta nejlepší Krásná doba, na kterou se teď svět zmůže.

Zahraniční desky:

Fontaines D.C. – Skinty Fia
– „I don’t think we’d rhyme I will wear you down in time.“
Dogrel mě nebavilo. Hero’s Death mě nebavilo. A ani brněnský koncert Fontaines D.C. na mě zrovna dvakrát nezapůsobil. Ale jak už to u správné love story bývá, vše změnila tři slova – I Love You. Stejnojmenný singl, který byl předzvěstí melancholické atomové bomby jménem Skinty Fia, si mě naprosto získal. Konečně jsem Fontaines D.C. všechny ty emoce, které kolem nich hýřily, věřil. A Skinty Fia jako celek to jen potvrdilo. Pochmurná nádhera, která si na nic nehraje, pluje pomalu kupředu a zanechává za sebou silný melodie, skvělý texty a příjemně posmutnělou atmosféru, kterou si můžu vychutnávat all year long.

Brutus – Unison Life
– „This is our unison life. My friend, this is the end.“
Brutus jsou od svého začátku tak trochu unikát. Hlas Stefanie Mannaerts je nezaměnitelný, a to, jak se v hudbě kapely propojuje s bicími, které Stefanie taktéž obsluhuje, dává skladbám téhle belgické kapely punc jedinečnosti. Hudba Brutus nikdy nebyla pozitivní, ale s Unison Life trojice zatlačila na pilu výrazně silněji. Kapela prý chtěla napsat desku, která bude znít jako ta úplně poslední. A své zadání splnila do puntíku. Tohle je sbírka labutích písní pro případ apokalypsy. Unison Life nenabízí ani pekelnou vřavu nástrojů ani démonický řev, přesto je z něho ale fatalita cítit na míle. Post-hardcore, post-modernita, post-štěstí, post-všechno.

Counterparts – A Eulogy for Those Still Here
– „I carve “goodbye” with a fallen angel’s spine, and watch the coffins close wishing one were mine.“
Za patnáct let působení se z Counterparts stalo jedno z předních jmen melodického hardcoru – a s albem A Eulogy for Those Still Here udělala kapela další velký, bolestivý, krok vpřed. Letošní nahrávka Counterparts si z předchozí tvorby vybírá to nejlepší. Melodické party střídají hardcorový sypačky, Brendan Murphy diktuje své perfektní texty a nad tím vším zůstává jasná značka Counterparts. A Eulogy for Those Still Here k tomu přidává zajímavý koncept – poctu všem, kteří zůstávají a bojují svoje každodenní boje. S tím jde ruku v ruce také specifický, mystický až religiózní nádech desky, který se v jednotlivých skladbách objevuje. Je to bolestivá a působivá jízda, kterou by si nikdo se slabostí pro melodický hardcore neměl nechat ujít.

Koncerty a festivaly:

Tiny Moving Parts v Rock Café
– Po delší době bez nějakého většího koncertu přišlo vystoupení Tiny Moving Parts v Rock Café jako naprosté zjevení. Americké trio hledalo cestu do Prahy 15 let, stověžaté město je ale přijalo za vlastní po 15 vteřinách. Tohle byl přesně ten večer, kdy ve vzduchu jiskří dobrá nálada, pozitivní energie a čirá radost. Každá skladba Tiny Moving Parts zněla jako ten největší hit a můj úmysl postávat stranou a pohupovat se do rytmu vzal brzo za svý. Stagedives, vyzutý boty a parta dospěláků poskakujících na tak trochu naivní midwest emo, která nikdy nevypadala tak přirozeně jako právě tady. Americké trojici se z pódia vyloženě nechtělo, a tak se snad alespoň do Prahy zase brzo vrátí.

Parkfest 2022
– Jestli mám náhodou nějakého fanouška, který čte všechny moje texty, tak už musí Parkfest nesnášet. Ale co se dá dělat, pořád o něm budu psát a pořád ho budu chválit. Na Parkfestu se každý rok cítím jako doma, a letos tomu nebylo ani trochu jinak. Atmosféra tohohle místa v prostoru a čase je naprosto jedinečná – a to možná i proto, že je všechno kolem vlastně tak obyčejný. Letošní ročník byl pro pořadatele Parkfestu trochu horská dráha, na konci všech otoček a převratů ale čekal Happy End. Tanečníků pod pódiem byla znovu strašná spousta, Kung-fu Holky zvládly přerod oficiálního programu v neoficiální a neřízenou afterparty na jedničku a The Pau ve sklepě to naprosto, ale naprosto zabila. Miluju.

Tones of Decay v Meet Factory
– Death metalový svátek (jestli může death metal vůbec svátky mít)! Deset setů ze šuplíku mrtvého kovu pro mě byla celkem výzva, ale za svou odvahu jsem sklidil hnilobně sladké ovoce. Pořadatelé tohohle jednodenního festivalu vysbíraly z death metalového sortimentu opravdu lákavé rozkládající se jednohubky a všem fanouškům extrémního metalu proloženého kytarovými vyhrávkami a démonickými growly je naservírovali na stříbrném Meet Factory podnose. Obzvlášť hlavní chody v podobě death-doomové plíživé smrti jménem Mortiferum a domácí šílenosti Sněť opravdu počechraly chuťové a sluchové buňky. Příští rok doufám ve festivalový dvouden a trochu víc nebezpečí než jen mlhu, pár lebek a naštvané výrazy. Rozkladu a smrti zdar!

Martin Suicide

Jak sumarizovat rok 2022 v mém světě? Počínaje dubnem se v něm vše točí kolem potomka se vším všudy a jakožto celoživotní bořič tradičního společenského uspořádání si právě užívám rodičovskou dovolenou plnými doušky, sledujíc téměř každodenní progres ve vývoji nově zrozeného života. Každopádně, počínaje 24. únorem se v kontinentálním měřítku téměř vše točí kolem války. Ta zaklepala na evropské hranice v takové míře poprvé od roku 45 a zpovykaná společnost tak prožívá po covidu další pád do zmatení a nejistot, což jen akceleruje její polarizaci a vzájemná nepřátelství v rámci žabomyších kulturních válek. Vláda sociopatických poskoků nenažrané buržoazie to celé jen a jen podtrhuje. Co se týče vnitropolitických záležitostí, odvážím se s klidným svědomím říci, že toto je nejhorší a pro společnost nejvíce devastující vláda mého padesátiletého života. A to je dno z různých minulých období zaseknuto sakra hluboko. Jenže kombinace moravského katolického Tálibánu se servilním poskakováním podle toho, jak bohatá menšina společnosti píská, je až zarážejícím způsobem devastující kombinace. S intenzitou nebývalou pokračuje v nekonečném vedení třicet let skončené války, dík čemuž je cokoliv, co by pomohlo neprivilegované části společnosti stejně jako přírodě, smeteno ze stolu jako onen dnes už poněkud bájný a obsahově vyprázdněný „komunismus“. A tak rovný přístup ke vzdělání je komunismus, právo na důstojné stáří je komunismus, právo na střechu nad hlavou je komunismus, rovnost před zákonem je komunismus, boj za ochranu posledních zbytků přírody je komunismus, klima aktivismus je komunismus, občanská společnost je komunismus, právo na rovný přístup ke zdravotní péči je komunismus… a tak bych mohl pokračovat dál a dál, každý si může dosadit libovolnou komoditu, která nepasuje do krámu současné garnituře ovládající média, politiku a koneckonců i vzdělávací systém, skrze který indoktrinují vymýváním mozků další a další generaci již v podstatě tři dekády. Prakticky vše z toho, o čem se tu řve jako o komunismu, je na západ od našich hranic samozřejmostí, a tak se v českém prostředí sice halasně deklaruje floskule „patříme na západ“, leč ve skutečnosti naši mocní chtějí patřit na oligarchy ovládaný východ.

Na druhém pólu poskakují kreténi s vlajkami, vědomě či nevědomě posluhující velkoruské imperiální propagandě. Za halasného zpěvu bizarních fašounků poskakují po Václaváku, odhalují ty nejsmrdutější žumpy čecháčkovského zakomplexovaného, nabubřelého a sobeckého národovectví.

Gramofonových desek, které mě zaujaly, vyšla přehršel a zde jsou ve zcela nahodilém pořadí, pouze rozděleny do dvou skupin, novinek a vykopávek. Popravdě preferuji ony vykopávky. Proč, je myslím zřejmé, a vzhledem k tomu, že obdobně komentuji každoroční souhrn, bylo by to čiré nošení dříví do lesa. Ve světě, jemuž vládne online prostor, zabere každému několik okamžiků dohledat si informace, proto záměrně neuvádím podrobnosti, jen názvy. Pokud je čtenář reálný fanoušek, je to vodítko a třeba inspirace k zábavnému objevování. Pokud je pasivní posluchač, nechť zamíří k jiným rekapitulátorům, kteří servírují vše až pod nos.

Nové desky:

Warhawk, Ravagers, Los Pepes, The Chats, Continental Lovers, Exploator, Michael Monroe, V/A Paris On Oi!, Paranoid, Phane / Fracture, X-V.I.D.E.O., Chorobopop, Stiff Richards, Warthog, Long Knife, Charger, Midnight, Planet Y,Syndrome 81, The Prize…

Reedice:

First six Dischord Records Box, Demolition 23, Tilt, Riot.303, Michael Monroe, Majke, Major Conflict,  Joneses, Sado – Nation, Burning Leather, Dezerter, Mutants, Totalitar, SOD demo 84,Stalin, Nastyfacts, Kritická Situace, FPB, Diviated Instinct, Insanity defense, Breakouts, ZNC, Sacrifice, Whiplash…

Koncerty:

Objem navštívených koncertů je v mém případě v jednotkách, většina z nich byla skvělá, ale nakonec jsem dnes už jen ten typ, co stojí vzadu a pocucává pívo.

Koncertům z mého pohledu vévodí vystoupení hardcore punkových veteránů Scream v Underdogs. V zásadě totéž v o několik generací mladším převleku nabídli Chain Whip, tamtéž. V Rock Café překvapili Australané Grindhouse, snoubící lehce bizarní pódiovou prezentaci s poctivým protinožeckým rocknrollem. Londýnští More Kicks na Sedmičce předvedli top třídu současného pojetí powerpopu a jsem rád, že tentokrát jsem na ně nemusel vyrazit stovky kilometrů daleko. Benefiční koncert Dezerter na Sedmičce neměl chybu. Znouzectnost je ve Vagónu každý měsíc, ale vždy to stojí za to, a pokud tu je kapela, co s roky zraje jako víno, je to právě tento případ. Stockholmská invaze během návštěvy Copenhagenu vygenerovala skvělé vystoupení Vidro, Prisao nebo Exil.

Jako možná nejvýraznější událost roku pak z mého pohledu je nakonec vznik malého record shopu Vinyl City Rockers! Praha má konečně po letech opět nějaké místo, kde se dá vybrat z překvapivě kvalitní nabídky desek a jen tak prohodit pár slov.

Michaela Klocová

Je těžký bilancovat, když jsem většinu času měla problém vůbec nějak balancovat. A když se teď cejtim jako Bonus. („Všechno, co jsem chtěl říct, jsem řek‘.“) Jenže jsem poslední, na koho se čeká, aby tenhle článek moh jít ven. Deadliny mi nikdy nešly, i ten blbej adventní kalendář jsem dojedla až dneska. Pořád zpětně nechápu, že se povedlo vydat trojku zinu. A je zvláštní, jak mě to dokázalo nabít a vyždímat zároveň. Aspoň má člověk pocit, že žije. Protože jak zpívá na nový desce Richard Müller: „Byť je viac než nebyť.“ Anebo Denis z Wilderness: „Radšej nebyť, ak byť kokotom.“ Vyberte si. Aspoň hudebně to byl dobrej rok. Tak ať je i ten letošní!

Nahrávky:

Biznaga – Bremen No Existe
– Naléhavý punk rockový hymny plný deziluze naší generace. Důvod, proč si koupíte letenky do Španělska. True story.

Bob Vylan – Bob Vylan Presents The Price Of Life
– Totální punk, i když je to rap. Pro mě headliner letošních Mighty Sounds. „Black lives have always mattered, you just weren’t told so on TV.”

Calabrese – Death Cult
– Jestli máte jako já zálibu v horror punku, tady budete doma. Kdyby takovou atmosféru a energii měla i nová deska The Cult…

Crows – Beware Believers
– Temná post-punková zpověď z Londýna, bible pesimismu, introverze a úzkosti. Výborný. „Saying nothing ‚cause I can’t afford a basic lie.“

Ctib – Smrad v síni tradic
– Rožnov goes synth again. Kousavý kritický texty a hlavně naživo strhující spektákl v tom nejlepším slova smyslu. Must see!

Dluhy – Dluhy
– Pořádná porce nihilismu, cynismu a špíny. A super jízlivý texty v češtině. Kdybychom tady měli něco jako kategorii domácí objev roku, tak hlasuju pro tohle trio z Plzně.

Fontaines D.C. – Skinty Fia
– Melancholickej post-punk z Irska s vokálem, co buď milujete, nebo nenávidíte. Jsem ten první případ. Mám pocit, že jsem v Roxy při závěru skladby I Love You zapomněla dejchat. Magie!

Frank Turner – FTHC
– Hořkosladká deska. Frank Turner působí jako slušňák, ale má svý démony. Song pojednávající o sebevraždě A Wave Across A Bay mi rve srdce.

High Vis – Blending
– Strašně silná deska. Londýn, punk rock, post-punk, britpop, shoegaze, whatever. Hlavně ale atmosféra a uvěřitelnost. Při skladbě Trauma Bonds běhá mráz po zádech.

Hurula – Ingen Är Kär I År Och Andra Sånger
– Švédsko. Robert z Masshysteri vydal album, který možná není tak hitový jako předchozí nahrávky, ale refrény vem to čert. Už jsem vám říkala, jak miluju jeho hlas? Nemám nejmenší tušení, o čem zpívá, ale hltám každý slovo.

Chorobopop – Odrazit od dna
– Jedna z nejvýraznějších domácích desek roku 2022. Žánrová pestrost, střídání zpěvů a zase skvělý texty. Ne náhodou v sestavě najdete Ctiba. „Jak slaví Listopad ten, kdo nedopad a pad až na dno?“

Mandalai Lamas – III
– Našlapaná věc z Norska. Hlasitý kytary, chytlavý riffy, sem tam foukací harmonika, starej dobrej rokenrol. A to neni zrovna málo.

Manuela Iwansson – Dark Tracks
– Temnější Blondie? Jestli si pamatujete na švédskou kapelu Terrible Feelings, Manuela v nich stála za mikrofonem. Pokud pro vás 80. léta nejsou sprostý slovo, tohle si dejte.

Märvel – Graces Came with Malice
– A přitom taková blbost, chtělo by se říct. Švédi Märvel jsou vlastně klasickej stadionovej hardrock, ale nějakým zvláštním způsobem mě v jejich podání baví. Až Kissáci odjedou svoje poslední turné (haha), víte, na koho se obrátit.

Nervous Eaters – Monsters + Angels
– Jak asi může znít aktuální deska kapely, která vznikla v Bostonu v roce 1973? Takhle. Milý, rokenrolový album, který bych si pustila v autě, kdybych nějaký měla. „She don’t say much, cause there’s not too much to say.“

Nežfaleš – Dvě desítky let
– Nežfaleš jsou jak dobrý víno, nemůžu si pomoct. K 20 letům na scéně si nadělili kompilaci starších skladeb, ale najdete tady i tři fungl nový věci. Vždycky mě bavilo, že Radek umí v textech i kousat, a to se v songu Pravidla hry povedlo. „Fotr šel dobít svět a došel na pracák, kdyby mu job nevzali uprchlíci, tak jistě by všem vytřel zrak.“ Těšim se na další řadovku!

NOFX – Double Album
– Někde jsem zahlídla, jak někdo psal, že svět už nepotřebuje žádný další desky NOFX. A to bych se hádala! Kdybych teda byla z těch, co marněj čas v diskuzích na internetu. Fat Mike na Hrad!

OFF! – Free LSD
– Tady je zase všechno dobře. Ještě aby ne, když je za mikrofonem Keith Morris. Vysoká škola hardcore punku!

Pacino – Sedm světů
– Králové jednoslovných názvů songů vydali letos desku, která mi zpříjemnila nejednu cestu hromadnou dopravou. Tohle má duši, a proto mě to tak baví. „Klidně spi dál. Zavřu za sebou.“

Peter Doherty & Frédéric Lo – The Fantasy Life Of Poetry & Crime
– Letošní skvělej pražskej koncert Libertines si pro sebe sice ukradl Carl Barât, ale Petea si můžete užít do sytosti na jeho sólovce. Francie z ní jenom dejchá!

Pisse – Lambada
– Bláznivej a strašně zábavnej synth punk z Německa. Internety o nich převážně mlčí, ale našla jsem historku o tom, jak získal jeden jejich song díky TikToku 44 milionů přehrání. Stejně šílený jako jejich hudba.

Pixies – Doggerel
– Jasně, Pixies mají lepší desky, ale s Black Francisem to mám tak, že jak slyším jeho hlas, je vymalováno. Sorry not sorry.

Placebo – Never Let Me Go
– Znáte kapelu se silnějším drogovým oparem? Už se budu opakovat, ale u Briana Molka stačí, když otevře pusu. Moh by klidně zpívat v křesťanskym symfonickym metalu a já bych byla nadšená. A ten halloweenskej koncert v Praze byl pohádka.

PUP – The Unraveling of PUPTheBand
– Kanada <3 Dobře technicky zahranej punk rock, kde ale pořád převládá naštvanost a uvěřitelnost než jenom nudná matematika. A ty texty! Nepřestává mě fascinovat, jak se o pár let starší týpek z Toronta může cejtit stejně jako já… A jejich říjnová show v Rock Café? Geniální!

Richard Müller – Čierna Labuť Biela Vrana
– Tohle je pro mě největší letošní překvapení. Nečekala jsem nic a dostala jsem tak zajímavou a temnou věc, co na česko-slovenský popový scéně nemá obdoby. Tak mě napadá, kdy udělá další sólovku Whisky, hm?

Supertesla – Příběhy ze zadních sedadel
– Deska, co mi vždycky vlije krev do žil. Ať už to klišé znamená cokoliv. Český texty, skvělý kytary, srdce na pravym místě, Brian Fallon by byl pyšnej!

The Bobby Lees – Bellevue
– Tip na tuhle newyorskou kapelu mám od Henryho Rollinse. Co je větší kompliment? Neskutečně energická věc, v čele se zpěvačkou Sam Quartin. Doporučuju třeba fanouškům Amyl & the Sniffers.

The Dogs – El Verdugo
– Máte rádi The Damned? Dejte si tohle. Norská kapela s debilním názvem, ale geniální hudbou. Skandinávskej rock poháněnej klávesama. Bomba!

The Good the Bad and the Zugly –  Research and Destroy
– A tyhle kytary! A zase z Norska. Za mikrofonem tady najdete zpěváka Kvelertak a vůbec se nedivim, že je všude přirovnávaj k raným Turbonegro. Strašná nálož. Škoda, že nevyšel ten koncert v Rock Café.

The Hellacopters – Eyes Of Oblivion
– Čekali jsme snad něco jinýho, než že to bude boží? To nejlepší z rokenrolu 60. a 70. let v podání švédských bohů v čele s Nicke Anderssonem. Miluju!

The Chats – Get Fucked
– Samozřejmě tady musí bejt i něco z Austrálie. The Chats mě dostali. Raw power at its best! Tohle rozhodně bude stát za návštěvu Rock for People, i kdyby to mělo bejt jen na otočku jako loni na Idles a Creeper.

The Interrupters – In The Wild
– Jako Rancid, jen kdyby Tim uměl zpívat. Pardon. Těším se na Mighty Sounds! „Anything was better than where I was from.“

The Wilderness – The Wilderness IV
– Nejlepší současná slovenská punk kapela? Pravděpodobně. „Nedlžim ti nič!“

Viagra Boys – Cave World
– Zase to Švédsko. Věc, co by hejbla žlučí všem konspiračním teoretikům, ke kterejm se to bohužel nikdy nedostane. Jestli má takhle vypadat současnej punk rock, jsem s tím v pohodě. A že je okolo nich hroznej hype? Zaslouženě. Tak si příště ten lístek koupim dřív, no.

Yungblud – Yungblud
– Tohle bude nejspíš rouhání, ale pro mladou generaci je tenhle 25letej spratek něco jako David Bowie. To šílenství, co jsem viděla na jeho koncertech, je k neuvěření. A žeru ho taky.

Koncerty:

Bouncing Souls, Rabies – Futurum
Ctib, Kakktus, Bare Escape – Kabinet Records Label Night ve Fuchsu2
Cyanide Pills, Odd Boys – 007
Fontaines D.C. – Roxy
Chain Cult, Huta Plastiku – Chapeau Rouge
Idles, Creeper – Rock for People
Laura Jane Grace – Futurum
Mad Sin, The Brains – Futurum
Maid of Ace – Mighty Sounds
Marc Martel – Forum Karlín
Mr. Pink and the Bad Thoughts, Sorry Holka – Kasárna Karlín
Placebo – 02 universum
PUP – Rock Café
Slobodná Európa, Catastrofy – Palác Akropolis
The Libertines – Lucerna Music Bar
The Vices – Rock Café
Yungblud – Malá sportovní hala

Pepa NDSŘ

Nemám a nikdy jsem neměl rád tyhle roční přehledy, žebříčky, statistiky, pořadí apod. Stejně jako veškeré bilancování a hodnocení, protože by se to asi prostě dělat mělo. Jak padlo už v Malém Princi, dospělí milují čísla. Tedy, abych byl přesný, tak si dospělí na čísla potrpí. A stejně tak si potrpí právě i na nejrůznější přehledy. A proto pro mě byla výzva něco takového dát dohromady. Dát dohromady něco, co vlastně nemám rád. Na druhou stranu, bez toho by to pak zase nebyla přeci žádná výzva.

Tohle je tak random mix hudebních událostí, které mi ale utkvěly v hlavě a nějakým způsobem mě zaujaly nebo zasáhly. Zcela jistě nepojme všechno, což ale ani nebylo cílem.

Stejně tak jako k hudbě patří pozastavování se nad tím, co všechno bylo fajn a co se povedlo, tak tu je taky druhá strana věci. Proto bych na tomhle místě chtěl zmínit několik událostí, které v uplynulém roce proběhly a nechaly za sebou poměrně hnusnou pachuť. Tou první je situace, a myslím, že s naprostým klidem můžeme skutečně říct kauza, která se odehrála kolem známé kalifornské hardcore formace Stick To Your Guns, především kolem jejího zpěváka Jesseho Barnetta. Ukázala nám totiž několik zajímavostí a postřehů. První z nich je to, že bychom některé věci neměli považovat za samozřejmé, a to ani tam, kde by to třeba někdo mohl očekávat. Další, co nám dění kolem Stick To Your Guns přineslo, je náhled do rozdílných názorových proudů v rámci jedné subkultury, na jejich, mnohdy až zásadní odlišnosti. Na to pak navazující detaily takových názorů, které jsme snad nikdy nechtěli v jejím rámci vídat. Dalším, na co tahle kauza poukázala, je skutečnost, že v mnoha ohledech nejsme schopni, ale ani ochotni, zbourat svoje idoly a hrdiny. A posledním z téhle události je fakt, že umíme celkem rychle zapomínat. Bylo by tedy celkem fajn, kdyby tohle celé přineslo nějaký zlom, byť by nemusel být revoluční.

Abych vyvážil pozitivitu a zároveň nesklouzával ke zbytečně negativním pohledům, ale zase se mi povedlo udržet nějakou linii toho, že ne všechno musí být celebrováno, tak nemůžu nezmínit další kauzu, která se v roce 2022 odehrála a bylo kolem ní poměrně dost živo. Tou kauzou je vystoupení Moscow Death Brigade v Portugalsku, konkrétně v Portu, kde došlo k tomu, co taky rozhodně nechceme nebo bychom přinejmenším neměli chtít vídat. Dění kolem kultu MDB přineslo zase něco trochu jiného, než nám naservírovali Stick To Your Guns. Poukázalo na fakt, že ne vždycky je všechno tak, jak se na první pohled může zdát. Stejně tak přineslo sdělení (nebo možná spíš připomenutí), že z určité pozice se jednoduše lépe komunikuje směrem ven a dá se tak snadno předejít kritice. Co je naproti tomu s první zmíněnou kauzou společné, je naše vlastní neochota a neschopnost dívat se kriticky na své idoly, na námi stvořené kulty a vzory.

Podobných událostí se během celého roku 2022 odehrálo několik, ať už větších, či menších, domácích nebo zahraničních. Vypíchnout bych tady chtěl ještě jednu, která míří zcela neochvějně na tendence, s nimiž se nechceme setkávat nejenom v rámci subkultury, ale ani v rámci společnosti. Tou událostí, která rozvířila diskusi a emoce, bylo napadení kapely Berlin Manson na koncertě ve slovenské Skalici. Důvodem tohoto napadení byla nenávist a netolerance. Celý incident byl hnaný společenským vnímáním hledání nepřítele, které bylo postavené na základech šíření nenávistné ideologie. A z toho jde zcela upřímně strach. O to větší solidaritu a jednotu je potřeba ukázat, stejně jako je potřeba zaujmout jasný postoj, abychom se všech podobných nenávistných projevů a myšlenek zbavili.

Další zajímavé příběhy nebo třeba i desky právě skončeného roku 2022 tak vezmu jen stručně.

Umrtí Terryho Halla, které bylo velkou ztrátou nejen pro ty, kteří jako já milovali (a budou milovat) The Specials.

Na neurčito oznámená pauza Violent Soho, bez toho, aby se do té doby objevili v České republice.

A pokud jde o nějaké ty desky, tak bych rád zmínil pár těch, které mě prostě zaujaly a které se mi celkem rychle vybavily při zpětném pohledu a rád jsem si je připomněl. Je to opravdu jen zcela náhodný výběr, a to jak s odkazem na to, co je uvedeno na úplném začátku, tak i na fakt, že toho v průběhu roku vyšlo neskutečně moc, myšleno samozřejmě moc toho dobrého.

Pigeon Pit – Feather River Canyon Blues
Forests – Get In Losers, We​’​re Going to Eternal Damnation
Brighter Days – Walk
Livid – Compiled Hatred
Soul Glo – Diaspora Problems
29. august – Nie Si V Tom Sám
Bedouin Soundclash – We Will Meet in a Hurricane
Terminal City Rats – Pull The Pin
Gilmore Trail – Impermanence
Unsolved Case – Stigma
Chorobopop – Odrazit od dna
Axis Of – Bella Pacifica
End Forest – E.N.D
Podještědský Okultista – Dvacet deka n​ě​hy