Jak viděla redakce Kids and Heroes rok 2015?

Desky:

1. Night Birds – Mutiny At Muscle Beach
2. Desaparecidos – Payola (recenze)
3. Millencolin – True Brew (recenze)

Otevírám svou skříň s deskami, pohladím prsty hřbety obalů a říkám si: 2015, hmmm, dobrý ročník. V aktuální dekádě bez pardonů nejlepší. Hned z kraje ledna mě uzemnili Miscalculations, kteří si na A View For Glass Eyes vzali to nejlepší z debutu Asbestos City a dotvořili do synth-punkového Mondriana. Jejich další letošní deska Kill The Whole Cast už ale tohle kouzlo bohužel postrádá. Pak přišel debut toyGuitar, odkazující na moje milované One Man Army. Deska In This Mess je zatraceně chytlavá, trocha Strokes, trocha Kalifornie. Poprvé v životě jsem propadl něčemu, co se dá pojmenovat skatepunk s deskou True Brew od Millencolin. Ty texty, ty refrény, ta gradace! Trochu jsem se zasekl na solidní desce klasiků Chelsea, abych pak brutálně miloval Payola od Desaparecidos. Anarcho-emo aktivistické až hanba. Pro mě jedna z nejzásadnějších desek života. Nechal jsem se dobrovolně tísnit debutovým sedmipalcem berlínských Pretty Hurts a užil si každý akord dalším debutem, tentokrát dlouhohrající prvotinou bratrů Radkey, kteří jsou zhmotněným vyvrácením rasového stereotypu. K tomu přidávám podzimní krasojízdy od Sixteen Scandals a především australských Loon Lake. A nemůžu zapomenout na desky od Schmutzki, Ghost, Red Dons, Turbowolf, Loud Boyz a Gallows. To nejlepší nakonec – Night Birds. Tohle je jednoduše to, co pro mě dnes po hudební stránce definuje punk. Brutální energie, úderné texty, štěkot a plivání, přesto ani chvilka nudy. Tu surfovou kytaru nejde nemilovat. Díky Night Birds uplynul další rok, během kterého punk nezemřel. Byť rock’n’roll to má po smrti Lemmyho už za pár…

Když se podívám do našich končin, ani tady to nebylo k zahození, i když mě daleko víc bavila slovenská scéna. Sedmipalec Shadow Of Television, kulervoucí EP od trnavských Wilderness, Tma od Adacta, Konský Kokot od Beton a Tŕne od Heretix – to vše jsou nahrávky, které nemůžu vynechat. U každé přesně víte, co právě posloucháte a to je pro mě obrovský ukazatel kvality. Doma mě zaujalo LP od Gattaca a debut Black Burley, první singl od Sorry Holka a debut hradeckých The Atavists. Konečně tu začíná vládnout nová krev!

Koncerty:

1. Gaslight Anthem– Roxy, Praha
2. Vladimír 518 vs. The Rocket Dogz– 007, Praha (report)
3. The Bunny Gang– Buben, Praha (report)

Vlastně mi vcelku uniká, jak jsem v tak šíleně nabytém roce, který právě uplynul, vůbec našel čas chodit na koncerty. A že jich nebylo málo. Trochu mimo žánr jsem si užil Vanessu v Karlíně a Gerarda Waye v malé Lucerně. A pak jsem prakticky nesešel ze Strahova dolů do města: Oslava The Rocket Dogz, křest The Unholy Preachers, fantastičtí toyGuitar, magičtí Turbowolf, čoklové pak měli znovu hlad s Vladimirem 518, legendou roku se tu stali The Ruts, špičky bot nejvíc okukovali švédští Westkust a ještě teď mám bolehlav při vzpomínce na drinky s Lucifer Star Machine. V poloprázdném Bubnu se zjevil Joe Strumm.. pardon – The Bunny Gang, o nic horší Get Dead, roztančení Shandy, stejně jako Internacionálou nabuzení The Movement. V Roxy v první brázdě na Gaslight Anthem jsem se rozdováděl jak šestnáctka, na Buster Shuffle skoro zapomněl, že ska je nadávka a na Kvelertak přehodnotil názor, že tři kytary jsou prostě moc. Cancer Bats mi v Lucerně převrátili střeva a Anti-Flag tamtéž ukázali, že punk a profesionalita dokáže jít nenásilně ruku v ruce. A k tomu tuna dalších akcí, ze kterých jsem si donesl pár desek, kocoviny, větší či menší okna, ale žádný dluh na baru. Pýcha mi umožňuje prohlásit, že tenhle rok byl fantastický.

Desky:

1. Title Fight – Hyperview
2. Turnstile – Nonstop feeling
3. Protomartyr – Agent Intellect

Konec roku jde ruku v ruce s novým začátkem, a tak se nabízí finální rekapitulace časového úseku dva patnáct. Hned v lednu vyšla deska Nonstop feeling od Turnstile, která rozproudila tělní tekutinu nejednoho krevního oběhu fanouška hardcoru. Vzápětí tu máme experimentální, širokospektrální Hyperview od pennsylvánských Title Fight. Název alba plně vystihuje obsah nahrávky, kdy se kapela lehce odchýlila od melodického hardcoru k jemnějším polohám a zakotvila kdesi v zasněných vodách mezi indie a shoegaze. Následují zářezy kapel Good Riddance, Red Dons patřící k vrcholům, a zmíním také desku Franka Cartera s jeho nově vzniklou kapelou Rattlesnakes. Po krátké epizodě v projektu Pure Love se zpěvákovi zastesklo po kořenech živených rozhněvaným hardcore punkem a vydal album Blossom. To se nacházíme v druhé polovině roku, kdy mne spláchla energická Mutiny on Muscle Beach úderníků Night Birds. Dlouho očekávaným albem byla novinka H2O, která rozhodně nezklamala. Na závěr roku mi dělali společnost post-punkoví Protomartyr s parádním Agent Intellect. Oklikou se vracím do jarních měsíců k Love Story maje na svědomí Yelawolf, kde můžeme slyšet krom verbálního kulometu například tribute skladbu s poctou Johnnymu Cashovi.

1. Mark Lanegan Band v LMB
2. Title Fight, Drug Church na 007
3. Negative Approach v Modré Vopici

A to nikoli v pořadí dle nejlepšího, ale chronologicky jak šly po sobě. Koncem února obšťastnil publikum svým nezaměnitelným barytonem Mark Lanegan a jeho band, který tu představil čerstvě vylíhlou desku Phantom Radio v kombinaci s letitým repertoárem jeho tvorby. Zábavy měry vrchovaté se mi dostalo při společném vystoupení Title Fight s Drug Church na Sedmičce a trojici favoritů doplňuje unikátní představení Negative Approach v Modré Vopici. Dále Against Me! Lucerna, Telefon v rámci ztracenýho víkendu na Sedmičce, zaprášenej koncert Hanby pod mostem v Ústí nad Labem, litoměřické Save Skate v mezinárodním složení, H2O ve Futuru, Dune Rats v Café v lese a navzdory utrženým uším Stiff Little Fingers taktéž ve Futuru.

Co přinese novej rok, je zatím z velké části tajemstvím, doufejme však, že bude minimálně plodnej jako ten doznívající. Amen.

Desky:

1. Vaguess – Bodhi Collection
2. Dumb Punts – Coupla Couplas (recenze)
3. Radioactivity – Silent Kill (recenze)

Teroristi, uprchlíci, náckové a internetový diskutéři, pokračující boj na Klinice. Tři měsíce na ulici, hipízáckej azyl v malešickým bytě, hodně slov napatlaných na papír, udělal jsem nějaký repy a nepřestal potkávat šukání, fet a rokenrol na každým kroku. Mír a lásku! Kdekoli, kde se lidi rozhejbali a předávali si energii, to bylo skvělý.

Ani v roce 2015 nepřestala vycházet skvělá hudba. Ne, že by zajímala hodně lidí, ale co si budeme povídat – někdy je lepší mít kolem sebe prostor, než se dusit v kotli mezi fanoušky Wohnoutů a zírat na kapelu přes les rozsvícených smartfounů. Skvělejch desek vyšly desítky, ne-li stovky, o spoustě z nich ani nevím. Z toho, co mě zasáhlo, vítězí kolekce garážových retro hitů relativně neznámého kalifornského one man bandu Vaguess (čti: Vegas). Jedenadvacet pecek špinavých přesně tak, jak to mám rád. Dál už je to s nějakým hodnocením a řazením alb na stupně vítězů těžší – vybavim si podzimní nálady a nekonečné sjíždění nových Radioactivity, definicí nasranýho a primitivního punku byli Buck Biloxi and The Fucks na novince Streets of Rage. A bylo toho víc: polští Past mi vzali dech temným demíčkem. Diät konečně vydali debutovou desku. Thee Oh Sees na desce Mutilator Defeated At Last nezklamali. Z ranku garážového popu a power popu doporučuju sedmičku (Get The) ReVVup od newyorských Nancy, lehce stravitelnou dívčí žvejku Peach Kelli Pop, další zářez londýnských Los Pepes, příjemný LP Future Hits amerických Platinum Boys, klasicky dobrou desku Barreracudas.

Z Austrálie mě nejvíc bavili Dumb Punts, novinka Gone Troppo od Drunk Mums není sice tak dobrá jako starý věci, ale pořád je to příjemnej progres, dobrý je LP s vtipným názvem I´m Gonna Tell Everyone We Slept Together Even If We Didn´t od WOD. Objevil jsem francouzské Reatard Records, letos měli na svědomí tribute Jaye Reatarda nazvaný Blood Visions By Reatard Records and Friends, stejně jako kompilačku WWIII, výbornej je split Mind Rays aTeen Creeps. Že jsou sázkou na jistotu, potvrdili Red Dons. Když člověk zapomene na starý desky, byl i comeback Libertines na albu Anthems For Doomed Youth učebnicí elegantního gentlemanského punku, zatímco se vedle nich v UK zjevilo neurvalé duo Slaves. V neposlední řadě stáli za to psychedeličtí hipízáci The Smoking Trees, američtí dřevorubci Zig Zags, ze severu jsem zachytil Commie Cowboys a Bad Nerve. Z českejch věcí mi jako první na mysli vytanou brněnští My Dead Cat a parádní půlka jejich splitu s Wild Tides. Jinak to asi byl rok one man bandů, ať už to byl Boy Wonder & The Teen Sensations, nebo hodnější kluci Frank Bigsby & His Satanic Majestya Štěpik OMB. Bavila mě sedmička Mayday od slovenských Shadow of Television a pár songů od Psychocandy. Začátek roku odpália Cockzilla a na ní drzej a sprostej Robin Zoot. Další ústeckej rapper Richie Methadone mydlil cecky a sháněl za sedmnáct set, to bylo taky moc zábavný.

Zklamání roku? FIDLAR, a to na všech frontách. Nebaví mě ani novej Smack, což možná znamená, že jsem konečně dospěl.

Koncerty:

1. Dead Ghosts na Sedmičce
2. The Sonics ve Futuru (report)
3. The Movement v Bubnu (report)

Hrajeme v Humpolci. Já se svou karaoke, Štěpik s punkem vsedě. Místním boys se asi moc nepozdáváme, nemachrovaný pražáci, co tady sháněj speed a nasávaj na baru jako protržený. Ani nevím, jak se to celý stalo, ale najednou stojím uprostřed nefalšovaný hospodský rvačky, Štěpik leží v bezvědomí na zemi potom, co o něj zlomili židli. Nenapadne mě nic lepšího než rozbít flašku rumu a vyrazit na útočníky se střepem. Situace se uklidňuje. Vezeme Štěpika do nemocnice, a nikdo mě nechce pustit s ním jako doprovod. Snažím se dostat oknem ven, vybíhám za bezvládným kamarádem a ptám se ho na cígo. Ten po probuzení a zjištění, že leží ve špitále, bere čáru a hledá ho policie po celý Vysočině.

Takhle nějak vypadaly nejlepší loňský koncerty. Riot. Sleep. Repeat. Taky jsme se jich rozhodli pár zorganizovat, ať už to byly live sessions ve StreetCulture, komorní deštivá párty před altánkem v Litoměřicích, druhej ročník No Waves v Mnichově Hradišti nebo víkendový turné v Kokpitu a Boleslavi, vždycky to byla valonie, na kterou se jen tak nezapomene. Vyvážíme punkový elitářství do vesnic a vzpomínky na to vypadají jako parodie na Trainspotting.

Z pohledu posluchače mi utkvělo v hlavě pár výborných akcí. Největší punk bylo Save Skate v Litoměřicích, kde se publikum během koncertu OXX rvalo se zvukařem, kterej se snažil kapelu vypnout. A vůbec to byla dost dobrá sešlost, do který zapadlo i loutkový divadlo Star Wars. Na Zig Zags na Sedmičce sice bylo pět a půl lidí, ale byl to nářez, včetně výborných Starshaped v roli předkapely. Na Sonics se přestěhoval duch starých časů a nechal v kotli tancovat starý bigbíťáky a mladý pankáče vedle sebe. Hodně se povedly koncerty v boleslavským U-Turnu, ať už hardcore s Hanbou uprostřed pracovního týdne, nebo psychoset Vladimira 518 a Rocket Dogz (předskakoval jsem, heč). Výborný byly zase Vintáže, pamatuju si vidláckej wrestling se Shivas nebo koncert Mokkers v Crossu, odkud mne vyhazovači vyprovodili pěstma a hlavičkama a zadělali na měsíční vizáž pandy. Koncert francouzských Sergant Poppersa Les Concordes v Gridu byl fajn, až na ten detail, že tam kromě Maggie, zvukaře a pořadatelky, byli dva lidi, kteří navíc přišli v půlce.

A koncert roku? Dead Ghosts společně s Old Folks House na Sedmičce, stačilo vejít dovnitř, a zmizely všechny zodpovědný blbosti svírající hlavu ve svěráku. Výlet na FIDLAR do Berlína byl super, až na ten koncert. Kapela, která ukázala dětem, že žít bez budoucnosti v maelströmu sexu, drog a rokenrol (klišé alert), je to nejlepší, co můžou se svým životem udělat, teď vydělává na feťácích tím, že zatímco publikum po nezáživným statickým setu tleská a prosí o přídavek, oni už stojí u triček za 30 euro. Chápu, že vám detox zachránil život a že jste dospěli, ale měli jste se radši rozpadnout, prosimvás.

Desky:

Vypichovat tři desky za rok považuji za absurdní, pokud má člověk řešit škálu desek, které mu prošly rukama s datem vzniku uplynulého roku. Ty, co vyšly počátkem roku, si už ostatně ani nepamatuji. Z hlavy mě napadají Crash Kills Four LP, nové LP Night Birds (ačkoliv to je dle mého názoru jejich slabší deskou, pohybuje se pořád vysoko nad průměrem), P.R.O.B.L.E.M.S. druhé LP, Barrerracudas LP, Hex Dispensers nové LP, Wolfhour LP, No Problem EP, Ruleta Rusa 12“, The Briefs na Modern Action, URSS nové LP. Opět se objevila spousta desek obsahujících vykopávky ze starých časů, namátkou mě napadají reedice nahrávek geniálních Really Red, další snůška jugoslávských artefaktů na Ne! Records, demo Youth Brigade DC, dema Underdogs, velké desky Anti Cimex, první LP Sacrilege nebo brazilská kompilace Sub a fůra dalších. I v místním prostředí občas probleskla nějaká zaznamenáníhodná věc, napadá mě LP Beton, 12“ Fear Of Extinction, 10“ Unholy Preachers či EP Just War.

Koncerty:

Koncerty, u těch je to vlastně při rekapitulaci celého roku obdobné, ty aktuálnější přirozeně překrývají v paměti záležitosti starší provenience. Někdy jsou důležitější místa než interpreti, a tak musím vypíchnout klub Buben, jako nejpříjemnější plac pro punk koncerty, i to, jak se zlepšila dramaturgie koncertů i zvuk v Modré Vopici, což z obou míst dělá velkou konkurenci staré dobré Sedmičce. Větší část z toho, co si v tento moment vybavuji, jsou koncerty v podstatě starých pánů, a to je tak trochu alarmující zjištění. Nejsem si ovšem jist, zda pro mne či pro stav podzemního rocku jako takového. Nicméně tomu, jakou energii měl koncert The Sonics, jsem se až zdráhal uvěřit. Ok, zde je pár vystoupení, jež mi utkvěla v mysli: The Sonics, Sonny Vincent, Negative Approach,

Desky

1. The Libertines – Anthems For Doomed Youth
2. Miscalculations – A View For Glass Eyes (recenze)
3. toyGuitar – In This Mess

Letošní, respektive loňské best of jsem pojala poctivě. Za posledních pár dnů jsem si stihla naposlouchat všechny desky, které jsem přes rok nestihla. Zkoukla jsem i žebříčky „alternativních“ médií – což nakonec vyšlo nastejno, jako kdybych si šla poslechnout hudbu do obchoďáku, ale čert to vem. My víme, co je dobrý. Nejlepší karty odkryl už leden, kdy s totální Kalifornií v prášku přišli toyGuitar a s koktejlem naléhavého punku a elektra Miscalculations. Cz/sk scéna nezůstávala pozadu – Shadow of Television a Just for Being baví každý po svém. V Polsku zas naskočili na post-punkovou vlnu melancholičtí PAST se skvostným prolínáním mužského a ženského vokálu a v podobný náladě se pro změnu ze Švédska ozval Hurula (ex-Masshysteri), a já měla pocit, že rozumím polsky i švédsky každý slovo. Šlapající špinavá kytarovka Desaparecidos pak dostala slůvko „emo“ z kategorie nadávek, bohužel ale mají asi málo tetování a nikoho tady nezajímají. Nezklamali mí milovaní bezvěrci D.O.A., podobně jako hardcore punk nálož od kalifornských Night Birds nebo laxní povaleči z druhého břehu Wavves. Naopak u Backyard Babies jsem po těch letech čekala trochu víc. Pod kůži se mi pak dostala garážovka se saxofonem The Atom Age, sjížděla jsem i trio Danzigových nemanželských synů Radkey a pozitivního záporáka Franka Turnera. Strašnou sílu má i první a zároveň poslední deska domácích písničkářů Shipwreck a černá labutí píseň Motörhead. A to neříkám z povinnosti. Nejvíc mě ale loni dostal návrat The Libertines. Dohertymu a spol. je v recenzích vyčítáno, že deska nereflektuje aktuální hudební trendy. Díky bohu!

Koncerty:

1. The Gaslight Anthem v Roxy
2. The Replacements v Paradisu (report)
3. Jello Biafra and the Guantanamo School of Medicine a Telefon na Flédě (report)

Jak se dívám do vysloužilýho diáře, rok 2016 má laťku nastavenou dost vysoko. Začátek roku otevřely nestárnoucí klasiky UK Subs a TV Smith a ani Slobodná Európa ve Futuru nezklamala. Jaro pak přineslo svěží vítr – toyGuitar aka předkapela, co se stala hlavní kapelou večera, Cyanide Pills s přehlídkou toho nejlepšího z ostrovního punku a hlavně Brain Drain, Cirguz a Old Folks House v Bubnu, kde to vypadalo, že mladý lidi zase začalo bavit chodit na koncerty. Social Distortion v Berlíně mě jednoduše dostali, ale to jsem netušila, co všechno ještě přijde. Ze řetězu utržená parta Amíků The Cry roztancovala Buben jako nikdo, hypnotičtí Bunny Gang s basákem Flogging Molly hráli pro pár lidí jako pro narvanou halu a veterán Sonny Vincent ve Vopici dokonale vzkřísil ducha CBGB. Ohromující Replacements dokázali v Paradisu bez sebemenšího sentimentu a patosu přihrát slovu reunion pozitivní význam a adept na koncert roku byl na světě. Pak ale do Roxy přijeli Gaslight Anthem, odpálili set mýma dvěma nejoblíbenějšíma věcma a bylo vymalováno. Lepší spojení kapely a publika jsem asi nikdy neviděla. Kvůli Dohertymu a Lemmymu pak stálo za to jet do Plzně na Rock for People, kvůli Thalidomide a OFF! na Mighty Sounds. Geniální jízda byl taky stále aktuální Jello Biafra a Telefon – jiná domácí kapela mě loni naživo tak nedostala. No a když pak Sonics ve Futuru doslova vyučovali rocknroll, byla jsem v rauši. Není divu, že vedle týhle smršti byl pak koncert Fidlar v Berlíně jen dobrým koncertem. A dobrý je za tři. Tak ať je to v roce 2016 všechno na jedničku!

Desky:

1. Turnstile – Nonstop Feeling. Naprosto skvělá záležitost a poměrně mladá kapela z US. Pokud máte rádi Title Fight, Rage Against the Machine a 90´ hardcore, tak Turnstile jsou kapela přesně pro vás.
2. Millencolin – True Brew (recenze). Millencolin nebyli nikdy moje top kapela, znal sem od nich pár písniček. Byla to pro mě jen další skatepunk kapela bez většího přesahu. Nová deska je ale naprostá pecka. Hitovka za hitovkou, neuvěřitelně energická hudba a dost se změnila i textová stránka (např. Sense and Sensibility o rasismu). Pro mě velký a pozitivní překvapení.
3. The Bones – Flash the Leather. Bones jsou kapela, která prostě nezklame. Stejně jako u jejich krajanů Hives si můžete novou desku v klidu koupit bez předchozího poslechu, protože prostě víte, že bude dobrá. A víte, co můžete čekat, protože jsou věci, co se nemění, a vy vlastně ani nechcete, aby se měnily, protože jsou skvělý takový, jaký jsou. Tak to jsou přesně Bones, a proto je všichni milujeme.

Desek se u nás tento rok urodilo požehnaně, vypíchl bych LP Just for Being, LP The Chancers – Trigger Warning, první EP žižkovských Just Wär (kterejm to fakt kurva šlape) a dvě skvělý kompilace, který tento rok spatřily světlo světa, a to sice 2LP kompilace českých GNWP black metalových kapel Jdi a dívej se a HC/punk kompilace Memento (Damage done recs.).

Koncerty:

1. Cockney Rejects na Mighty (mezi nima a druhym v pořadí je hodně velká mezera). Na CR jsem se šel podívat spíše ze zvědavosti a stejně jako většina lidí okolo mě jsem jen koukal s otevřenou hubou. Banda šedesátníků neslevila z nasazenýho tempa po celou dobu setu a myslím, že jsem nebyl jedinej, kdo si říkal, že by v 60 chtěl být takhle čilej. Pokud se CR vyskytnou někde poblíž a budete mít možnost je vidět na živo, tak si to nenechte ujít.
2. Turstile na 007. Turnstile jsem objevil teprve nedávno v rámci návštěvy Rekomanda a byla to tak trochu láska na první poslech. Vymyslel sem si pro ně škatulku odlehčená lopata, což, si myslím, sedí – o mixu stylů jsem psal výše a to že hoši hrajou cover Bad Brains a nosej trika Rites of Spring jim budiž přičteno k dobru. Naživo suverénně zahraný bez zbytečných kudrlinek, rozhodně doporučuju vidět!
3. Darkest Hour ve Futuru. Naprostá bomba. Kapela, která vás nesere, ani když hraje hodinu a půl, protože to má takovou energii, že ani nevnímáte čas. Metalový sóla, bicí, který vás nenechaj vydechnout, a frontman, kterej umí pracovat s lidma, co víc si přát. Tenhle metal má hlavu a patu a není to jen další bezduchá píčovina o ničem. Kdo neznáte, tak doporučuju sehnat alba Undoing Ruin a Hidden Hand of the Sadist Nation!

Koncertů tenhle rok bylo takový množství, že bylo hodně těžký vybrat TOP 3. Rozhodně nejvíc se rozjelo pořádání koncertů v klubu Buben, kde jsme hned na začátku roku mohli vidět geniální ruskou kapelu The Riots těžící z odkazu The Jam, ska legendy The Toasters (již po druhé) nebo Yellow Umbrella, soulový Inciters nebo lopaty First Blood, legendy anarcho punku Oi Polloi, rudý Los Fastidios a Movement a další. Z dalších promotérů určitě stojí za pozornost Jelen a Start Today, který převzal pochodeň po veteránech Two Shovels, kteří se rozhodli ukončit činnost. Celkově k nám jezdí pořád víc a víc zajímavých kapel, ale klasickym problémem je návštěvnost. Co se týče lokáních kapel, tak těch tu máme požehnaně. Jasně, ne všechno je skvělý, ale tak snaha se cení. Pro měj jsou objevem The Oxx, který jsem poprvé slyšel nedávno, a musim říct, že mě fakt dostali, tak doufejme, že to klukům vydrží. Zaujal mě taky elektro projekt členů Remek Vont, parádní Prodavač, kde drtí kytaru newborn skinhead Peklo, a dost se těšim na novou desku OiOiPiratoi, Repelent SS a Krang z Valmezu/Vsetína, který zněj jak poctivej 90´ FatWreck skatepunk (No Use For a Name atd.). Jo a pokud máš rád dobrej rap a temný beaty, tak si dej Run the Jewels a z našich končin Memento Mori!

Toť ode mě vše. Mějte se rádi, nebuďte moc velký svině, choďte na koncerty a kupujte desky. Oi!

Desky:

1. Strung Out – Transmission.Alpha.Delta
2. Just For Being – There Is A Lie That Never Goes Out (recenze)
3. Teenage Bottlerocket – Tales From Wyoming

Koncerty:

1. Bodycount – Roxy, Praha
2. Everlast – Roxy, Praha
3. Turbowolf – 007, Praha (report)

Tip:

Stu Daly, ať už sólově nebo s kapelou Chewing on Tinfoil.

Desky:

1. Motörhead – Bad Magic (recenze)
2. ToyGuitar – In This Mess
3. Peach Kelli Pop – Peach Kelli Pop III (recenze)

Možná nerad bilancuji, možná jen nerad bilancuji, pokud jde o hudbu. S vybíráním tří desek, které mi v hlavě za loňský rok utkvěly nejvíce, jsem opět bojoval. Výsledek lze označit za ztřeštěný, ba přímo bizarní, ale světe div se – kdybych napsal cokoli jiného, kecal bych – výběr je svým způsobem konzistentní, má svou logiku a odpovídá mému hudebnímu vkusu i s mnoha jeho rozmary. Proto jsem ze slavných kapel vybral jen Motörhead a jejich dvaadvacátou a vzhledem k okolnostem i poslední studiovou desku Bad Magic. Lemmyho zabila smrt, ale ještě předtím stihl světu naposledy prostřednictvím hudby říci, že ničeho nelituje, žil naplno a podle svých představ. Jak jinak než podle zlaté tradice Motörhead – nahlas, rychle, stylově, s příchutí dobrodružství a nebezpečí. A neříkejte mi, že song ‘Till The End není jakousi závěrečnou rockerovou zpovědí… ToyGuitar a jejich dlouhohrající debut In This Mess naopak oplývají poněkud optimističtější aurou – toto album je pro mě osobně dokončením transformace kapely One Man Army v toyGuitar. A o tom, že proměna proběhla kouzelně a výsledek je magický až dokonalý, jsem již básnil dostatečně po celý rok. Tak. Peach Kelli Pop. Jaký příjemný úlet, osvěžení. Garáž popíky a surf rock’n’rolly se vezou na čerstvé vlně a objevilo se mnoho slibných kapel a interpretů – kanadská mini senzace Peach Kelli Pop je jednou z nich. Nebýt Násilníkovy recenze alba, možná bych se o mladé Kanaďance ani nedozvěděl. Co startovalo jako těžce garážová legrace, se s třetím albem vyvinulo ve zvukově sympatický a zajímavý experiment.

Koncerty:

1. Swingin‘ Utters, ToyGuitar na Sedmičce (report)
2. The Movement, OiOiPiratoi v Divadle Pod Lampou (report)
3. The Meteors a Green Monster ve Futuru (report)

Rok 2015 byl obecně velmi bohatý a pestrý, pokud jde o hudební vyžití. Mně utkvěly ze samostatných klubových koncertů tři – jeden jarní a dva podzimní. Zjara jsem vykopl laťku vysoko úžasným zážitkem ze strahovského klubu 007. Přijeli oblíbení srdcaři Swingin‘ Utters a přivezli s sebou i kapelu Jackieho Dalrympla, který u nich drtí kytaru. ToyGuitar se pro mě vzápětí stali zjevením sezóny. Dvěma vrcholy festivalových dní pro mě byly milované Mighty Sounds a premiérová návštěva stylařského mini festiválku Rockabilly Rumble. Na podzim mě v plzeňském Divadle Pod Lampou rozsekal zážitek z koncertu levicových dánských mod love rockerů The Movement, kterým předskočil OiOiPiratoi. Nesvatou trojici shows doplnili čeští psychobilly zabijáci Green Monster a legenda světového psychobilly The Meteors. OTMAPP!

Tip:

Ve shrnutí za rok 2014 jsem si stěžoval, jak obtížné je v dnešní době si v klidu číst. Uvedl jsem tedy tip na knihu. Mezitím jsem se samozřejmě utvrdil v tom, že lidé, pokud už mají čistou hlavu a klid na čtení, jsou líní začíst se a články, sloupky nebo knihy si náležitě vychutnat a nechat se jimi obohatit. Protože chci zas naučit lidi číst, letos nepolevím a uvedu jednu velmi zajímavou a magickou sbírku bláznivých povídek, ke které jsem se dostal stylem vskutku antikvariátním. Francouzský spisovatel Marcel Aymé u nás není příliš známý, ve Francii se řadí k těm slavnějším. Bohužel nevím o tom, že by v poslední době u nás vůbec něco z jeho díla vyšlo. Ale díky prohrabování staré knihovny jsem objevil sbírku povídek s bizarním názvem Rozvětvený paroháč. Vřele doporučuji – pokud máte rádi obskurní literaturu a příběhy s nádechem vtipu, bláznovství, rebelie proti nelítostným opatřením a režimům, ať již reálným nebo vymyšleným, či osobitý způsob rouhání a snění – poptejte se po tomto zapadlém skvostu na výletě po antikvariátech. Než se pustíte do hledání, lze se podívat i na filmy, které vznikly volně na motivy nebo přesněji podle Aymého povídek. Prvním z nich je Muž, který prochází zdí (1951), komedie se slavným Bourvillem v hlavní roli, následuje komedie Napříč Paříží (1956), s Bourvillem a Jeanem Gabinem, natočená podle vážnější předlohy z okupovaného města, a hlavní trojici uzavírá film z postmoderní totality, Vyměřený čas (2011), který sice svou předlohu nepřiznal, nicméně nelze se ubránit silnému pocitu, že čerpá z povídky Čas na příděl…