Jak to slyší Martin Suicide?

Máme novou rubriku. Je to v podstatě taková náhrada za otázku, která by normálně padla někde nad pivem: „A co říkáš na XY?“ A kdo jiný by ji měl odstartovat než náš neúmorný recenzent Martin Suicide. Ptáme se na domácí i zahraniční věci, novinky i naprostou klasiku, tentokrát na kapely Charta 77, Povodí Ohře, Nondescript, Idles a Sonic Youth.

Charta 77 – Om vi lever i morgon?

Ty jo, nová Charta 77, dík téhle anketě jsem se dostal k tomu si novou desku poprvé poslechnout a Om Vi Lever i Morgon je naprostá pecka, která je naladěná přesně na mou vlnu. Doplňuje se tu skvělá melodie nosného motivu a silný refrén. Charta 77 spolu s Asta Kask či Strebers předjímali to, čemu se ve švédském kontextu později začalo říkat trallpunk. O více než tři a půl dekády později ale kapela mnohem více zní jako potemnělá moderní variace na Ebba Grön než jako parta divokých teen punks, jakou byli na první desce – ale to je přirozený proces. A čím víc to poslouchám, tím víc mě to baví (dokonce i včetně toho, jak se proměnil zpěvákův hlas), a to je pro mě u současných desek opravdu výjimečná záležitost.

Povodí Ohře – Stará zem

Další kapela, o které se v místním prostředí, pokud chcete být „cool“, mluví pouze v superlativech. Sisiho text má svého charakteristicky expresivního ducha, tak jako na nahrávkách Esgmeq, což je pro mě asi hlavní deviza skladby. Hudební složka je ale nemastná a neslaná, kytarový motiv s potenciálem chytlavosti nula mě bohužel nudí. Zvuk to má ale super, což je ovšem stále trochu málo. Kladu si otázku, jaká bude celá deska.

Nondescript – Olive Branch

To je nějaká místní kapela? Jméno mi nic neříká, ale rozjezd je celkem dobrý. Ale v okamžiku, kdy se píseň překlopí do melodického partu, se mi poněkud zkroutila ústa. Tohle kontrastní míchání tvrdých partů s pop „punkem“ mi leze na nervy od momentu, kdy to někdo vymyslel. Ale zpátky ke skladbě. Úvodní motiv i zvuk mě fakt překvapily a až do konce bridge před prvním refrénem mě skladba baví. Ty rádoby melodické vložky sborů v refrénu ale nerozdejchávám, ač chápu, že kapela to může používat jako určitý poznávací znak, a že to má třeba i velkou a loajální posluchačskou základnu. Nicméně přesně tohle je pro mě jedním z důvodů, proč moderní pojetí rocku sucks, a tím pádem jsem samozřejmě i poněkud předpojatý. Ale asi tak po třetím poslechu jsem si na to začal zvykat. Celkový dojem je tak půl na půl.

Idles – Grounds

Další z těch kapel, okolo kterých se vrší hromada superlativů již několik let, a uznávám, že to má svou šťávu i náboj. Text mě navíc hodně baví. Na druhou stranu Idles tu zní až přespříliš umělohmotně, s tou moderní produkcí bez špetky syrové energie, kde všechno působí jako vyplivnuté z nějakého syntetického generátoru zvuků, která mě generačně míjí. Jako celek to je vlastně celkem fajn, ale pokud bych si měl vybírat z aktuální britské tvorby, radši si v současnosti pustím Sleaford Mods nebo Bob Vylan.

Sonic Youth – Kill Yr Idols

Sonic Youth považuji asi celý život za jednu z nejpřeceňovanějších kapel posledních čtyř dekád a její kouzlo mi vždy unikalo, ale i tak mají v určitých momentech něco do sebe. Tuhle skladbu jsem měl někdy v šestnácti nahranou na nějaké kazetě a tehdy mě myslím nijak nenadchla svou utahaností a rozhašeností. O něco později jsem si pořídil desku Evol, kterou jsem ani nedokázal doposlouchat do konce a obratem se jí zbavil, a co víc, i dnes ji považuju za nedoposlouchatelnou a otravně nudnou. V reálu mě Sonic Youth celkem začali bavit až tak na deskách Goo a Dirty. Nicméně Kill Yr Idols je skladba, kterou při novém poslechu s odstupem několika desetiletí vnímám mnohem lépe než tehdy coby teenager. Má energii, která super funguje s její nervní atmosféru a navíc nosný motiv je fakt velice dobrý. Všechny ty uřvané a utahané nové hipsterské kapely, co mají pocit, že znovu vymyslely punk, by si měly tohle občas pustit, stejně jako třeba Flipper.