Jak to slyší Filip z Donnie Darko?

Filip je i přes mladistvě vypadající zjev už celkem ostřílený muzikant, který se objevil v kapelách jako Shogun Togugawa, Clou, Support Lesbiens či nejaktuálněji Donnie Darko, kteří po sedmileté existenci vydávají debutové album. Jeho názor na mnou vybrané písně si můžete v rámci rubriky „Jak to slyší…“ přečíst níže.

Foo Fighters – Shame Shame

Tahle věc se mi hodnotí asi nejhůře. FF jsou moje srdcovka ve smyslu, že už je vůbec neposlouchám, ale pustím si cokoliv nového, co vydají z velké zvědavosti. Asi jako u každé velké kapely se těžko překonává vrcholná éra raných alb a potom se ždímá z minulosti nebo se zbytečně moc experimentuje. Dave se svou kapelou letos slaví 25 let a upřímně si osobně nedokážu představit po takové době tvořit něco zajímavého. Tady mi přijde, že malinko znásilnil Davida Bowieho a pak se tím dál moc nezabýval. Má to super hlavní groove, ale nepřijde mi natolik silný, aby se na tom postavila celá písnička, a za chvilku mě začne nudit. Refrenový fráze “ooooh ooooh” už mi lezou dlouhodobě krkem a doufal jsem, že tenhle Coldplay fenomén z roku 2011 už do deseti let zmizí úplně. No, počkám si na desku…

Bert and Friends – Piš mi básně

Pro někoho příliš velké sousto, pro mě je Bert stvoření, které se rodí jednou za milion vesmírných let. I když je to obalený do šíleného patosu, tak tomu nikdo nemůže upřít kvalitu a velkou duši. A to mě na tom baví. Každý jeho song má poprvé velký WTF moment a postupně s dalším poslechem objevuji ten rozmanitý svět plný emocí a nálad, ve kterém je mi tak nějak lépe než v tom světě reálném. Já ani nemůžu hodnotit, jestli je to dobrá nebo špatná muzika. Je to únik do fantazie, výlet do neznáma. Co se týče této skladby, opět mi to udělalo úsměv na tváři a musel jsem si ji pustit několikrát kvůli textu, klipu i hudbě samotné. Slyším v tom klasiku Vangelis – Chariots Of Fire, Neckáře a v tom epickým konci zase Mobyho. Je to originální. Jak se říká: „kapela z budoucnosti”.

Bring Me The Horizon – Teardrops

Kapela, co udává trendy v moderní tvrdý hudbě. Tady se Oli zřejmě dostal na vrchol své neskrývané lásky k Linkin Park. Teda doufám, protože víc už to snad najevo dát nemohl. Ale já mu to odpustím, protože ten song je zábavný a chytlavý. Což se o zbytku EP říct nedá. Nicméně posledních pár let je skladatelsky a producentsky celá skupina díky Jordanovi Fishovi na své nejvyšší úrovni, tak jsem zvědav, jak to posunou dál. I když už je to mnohdy překombinované a umělé, uznávám je za jejich přístup k tvorbě.

Hands Like Houses – Dangerous

Já nevím, mě tyhle sladké uhlazené kapely nikdy moc nebavily. Tady jsem nic nenašel. Jdu si pustit Panteru…

Off Road Minivan – YOU

Neznám a nic proti tomu nemám. Podobné kapely jsem poslouchal v roce 2010. Má to dobrou melancholickou atmosféru. Že by se vracelo „emíčko”? :) Hudba má ty klasické postupy a zpěv přes svoji křehkost nijak neuráží. V tomto ranku mám oblíbence Basement. Tohle si možná znova ani nepustím.

Foto: Marek Fiala