Jak to slyší Alex z Acid Row?

Další dávku řekněme náhodě vybrané muziky k vypreparování dostal Alex, zpěvák a v současnosti i basák post stoner rockové tuzemské senzace Acid Row. To, jak se vypořádal s náloží roztodivných interpretů a jejich tvorbou, si máte možnost přečíst a poslechnout v následujících odstavcích.

Mr. Bungle – Sudden Death

Nadsázka v hudbě mě dost baví. A vzhledem k tomu, že jsem odkojenej na kapelách jako Melvins nebo třeba Captain Beefheart, který s nadsázkou v hudbě pracujou celkem dost, jsem zvyklej, že i když to může bejt leckdy na hranici poslouchatelnosti, tak jakmile má song dobrej a hravej koncept, získá si moji pozornost. V tomhle případě jsem nejdřív čekal thrash metalovou sypačku na dvě minuty max, ale po čtyřech minutách jsem si uvědomil, že je tu něco jinak. Osmiminutová stopáž nezastavitelnejch thrashovejch riffů ve smrtícím tempu, který nepolevuje, ba naopak ještě zrychluje, a vůbec matroše narvanýho do jednoho songu je tam tolik, že by to vystačilo na skoro celý album Trapped Under Ice. Kolážovitej formát found footage klipu k tomu ještě připadává ty správný estetický koule a hezky podporuje kataklysmatickej feeling celýho songu. Nukleární tematika a metal jdou zkrátka dobře k sobě. Takže tahle experimentální magořina řízlá tvůrčím pyžmem Mikea Pattona za mě dost v pohodě.

Sharon Van Etten feat Josh Homme – (What’s So Funny ‚Bout) Peace, Love and Understanding?

Ok. It’s done. Josh Homme už kompletně zfotrovatěl a ten osumdesátkovej porno knír tomu ještě dost dává na smeč, nehledě na to, že tomu přidává i na jistý obrazotvornosti. Nedávno jsem četl někde na internetu něco ve smyslu, že by se kapela nebo umělec neměla ve svý tvorbě měnit, jenom proto, že to fanoušci tak chtějí, nebo protože mají rádi určitej záběr, nebo období tý daný kapely. Jasně, to je v pohodě, nějakej vývoj musí bejt. Taky mě moc nebaví, že třeba 35. album Iron Maiden zní stejně jako to 17. Občas je dobrý trochu míchat jabka s hruškama, ale co se týče vývoje hudební kariéry Joshe Hommea, tak v poslední době jde spíš o míchání marmelády s hřebíkama, což je na mě už trochu moc, když si vzpomenu třeba na jeho začátky s Kyuss. Tohle by se dalo ospravedlňovat asi třeba tím, že je to featuring a ten song jde asi spíš na míru Sharon Van Etten (neznal jsem, ale RIP), ale to mě asi bohužel nepřesvědčí. Jinak co se songu samotnýho týče, je to příšerná nuda, zní to jak nějakej stupidní karaoke song s nádechem takovýho toho patosu domácí rodinný každodennosti, kterej je typickej pro spoustu českejch mainstreamovejch songů jako třeba „První noc v novém bytě“ od Jarka N. nebo „A pak“ od Tomáše feat Tamara Klusových.

King Gizzard & The Lizard Wizard – Intrasport

Druhá experimentální magořina po Mr. Bungle od King Gizzard je, jak to u nich bývá zvykem, koláží různejch tendencí. V případě Intrasport a některých dalších songů z alba K.G. je to něco mezi discem a návštěvou turecký restaurace na LSD. Proč ne, do Gizzardího protfolia se hodí vlastně úplně cokoli. Oproti většině ostatním songům z tohohle alba, který svým způsobem navazujou na skladby z alba „Mictrotonal Flying Banana“, bych řekl, že tenhle nepracuje zas tak s mikrotonalitou, jako třeba „Ontology“, „Minimum Brain Size“ nebo „Automation“. Namísto toho je song ozvláštněnej třeba smyčcema, nebo tim, že v refrénu je výraznej hodně hlavní hudební motiv oproti zpěvu, kterej je tam hodně v pozadí a de facto působí jako doprovod. Při prvním poslechu mi ani nedošlo, že se tam vlastně zpívá. Již zmiňovanej hlavní hudební motiv je repetetivní až vlezlej, ale funguje to. Je to taková Smells Like Teen Spirit z alba. Prvních 50 poslechů tě strašně baví, ale pak tě to asi začne už srát. Uvidíme.

Slift – Altitude Lake

Nešlo si nevšimnout, jakej hype získalo tohle francouzský trio za minulej rok zejména vydáním alba UMMON a vystoupením na dvou KEXP live sessions. A podle mě zaslouženě. Z tohohle ranku je to něco, co neni úplně jednoduše uchopitelný, a má to svoji vlastní chuť. Má to trochu od každýho něco. Je v tom psychedelie, space rock, trochu kraut rocku (v tomhle songu ne zas tolik teda), jiný starší songy jdou zase víc do garage rocku, je tam fuzz, je tam spousta reverbu, působí to mysticky, ale zároveň to neztrácí energii. Altitude Lake spadá víc do tý škatule space rocku, ale nejvíc mě na ní zaujalo asi právě to prolínání agresivnější, těžší kytary (v některých místech trochu až do stoneru) s přereverbovanejma a předelayovanejma pasážem a zpěvem, kterej zní, jako by vycházel ze dna oceánu.

Donnie Darko – The Last Nijna in Town

Tohle je v pohodě. Smrdí to rock and rollem, zároveň je to dynamický, ale popravdě mě od Donnie Darko z novýho alba baví jiný trochu vostřejší věci, jako třeba „Ask Myself“, která mi chvílema zní trochu jako Refused nebo Rise Against. Palec nahoru za klip s Ninja Turtles. Je to dobrej příklad toho, jak lze v dnešní době snesitelně a docela pěkně stvořit DIY klip. Celkově něco, co na českej rybníček maká dobře.

Tartar Control – Smoking Crack

Tahle minutu a půl dlouhá píčovinka by mohla bejt klidně znělka k nějakýmu feťáckýmu sitcomu, nebo něco podobnýho. Punkovej primitivní nášup, kterej střídá max dva riffy na střídačku, jednou uřvaná, rychle frázovaná sloka a po ní otravnej repetetivní pop-punkovej refrén a tohle furt dokola. Je naprosto jasný, co tim basník chtěl říct. Je to dobrá prdel, ale poslouchat to moc často by bylo asi na zmagoření, podobně jako u těch Gizzardů.