J – Cold Cold Nights

Do města se vkrádají podzimní mlhy a noci začínají být chladné. Poetická atmosféra, která zasáhne i zarytého nihilistu. Vzpomínky na život, pohyblivé obrázky bezstarostné letní jízdy, když po dešti zase svítí slunce a na zadním sedadle se směješ se svoji holkou, v sobě a před sebou máš spoustu piv nebo cokoli jiného, na co byla chuť a prachy. Teplé noci, cigára napůl a vy všichni jste tady. Komáři štípou a na trávě u vody kouříš trávu, je jedno jestli je devět nebo půloc, je tady a teď. Nebo možná rozjetá párty v polorozpadlých ruinách jakési fabriky, či klidná grilovačka s přáteli? Uprostřed rušné ulice sedíš s kytarou, zpíváš a přidávají se kolemjdoucí. Popíjení rumu a oslava mládí, která nesnese taková stupidní velkohubá označení jako „oslava mládí.“ Je to léto. Prostě žiješ.

A teď na to všechno člověk vzpomíná s lehkou melancholii, nechává se unášet tou příjemnou „depresí,“ a šlape polomrtvou krajinou v rytmu písně Boy. Tak na mě působí letní čtyřpísňové EP pražského písničkáře J.

A kdo to vůbec je, ten Jéčko? Člověk, kterého můžete znát z kapely The Limes a který si nahrává všechny nástroje sám, dělá to v pokoji s levným vybavením, vystupuje naživo jen s kytarou a doprovodem nahraným v iPodu, a přesto se dostává do širšího povědomí posluchačů i kritiků. Vlastním jménem se jmenuje Jakub Jirásek a na akutální nahrávce servíruje jednoduchý, garážový, místy chrčivý lo-fi folk, který příjemně plyne a vyvolá příjemné pocity. Nakřáplý, někdy téměř znuděný, jindy až psychedelický zpěv a především nálada.

Té totiž nabízí necelá čtvrthodina vrchovatě. Můžete se nechat pohltit atmosférou, můžete nechat znít hudbu v pozadí, dělat něco jiného a přitom si podupovávat do rytmu, můžete si pobrukovat poměrně chytlavé melodie a nakonec přisypat svoje vlastní emoce, které nahrávka spolkne a vyplivne zpátky jako barevný příběh ze ztraceného světa, který člověk nachází jen v umění. Tam, kde vlastní zážitky dostávají kouzelný nádech peripetií ukrytých do melodií, zvonivých kytar, šumu a textů, které nejsou nic složitého, ale v tom je právě ta ozdbrojující magie jednoduchosti a upřímnosti sálající z každého tónu.

Zatímco starší tvorba mi připomněla Neutral Milk Hotel, chladné noci zní jako kdyby si White Stripes po nocích doma v pokoji nahrávali písničky, říznuté něčím z Boba Dylana a Lou Reeda. Především jsou to ale čtyři songy žijící vlastním životem, které můžou být smutné, stejně jako soundtrack k prvním náznakům jara.