It’s A Brand New Age aneb pár slov o UK Subs

Parta patnáctiletých punks v kožených bundách s nálepkou mladistvých delikventů popíjí jablečné víno s alpou, pokoušejíc se zabít šedivou maloměstskou nudu první půle 80. let a z kazeťáku huláká charakteristicky nezaměnitelný hlas sarkastické fráze: 1980’s brand new age, anonymous people going nowhere, being recorded by machines in the air. Moment vlastní puberty, jenž mi utkvěl v paměti, doprovázený textem, vystihujícím naše pocity z reality lépe než cokoliv jiného. Alkohol, cigarety, pocit pubescentní jinakosti a UK Subs, zbytky vzpomínek na pubertální mejdany v 80. letech.

Je leden roku 2016, zmíněné vzpomínky se svým stářím blíží Kristovým letům, na gramofonu se vystřídaly tisíce desek, punk vystřídal přehršel trendů, stejně tak jako já. Už dávno se nenasoukám do Levisek velikosti 28 a vlasový porost zmizel v propadlišti dějin, ale UK Subs dosud objíždějí svět a nahrávají desky.

Jsou kapely, které se na punku na chvilku svezly a pak zamířily jinam. Jsou kapely, které zazářily jako supernova, aby zmizely v propadlišti dějin. Jsou kapely, které byly geniální, ale dnes jsou obskurní libůstkou pár sběratelů. Jsou kapely, co to zabalily v roce 79, aby se o třicet let později vrátily na pódia, snažíc se samozřejmě bez úspěchu vypořádat s komplexem z vlastního stáří. A pak tu jsou… počkejte si… UK Subs. Kapela, jejíž počátky sahají k vrcholícímu britskému punkovému boomu 70. let a jejíž frontman Charlie Harper byl již tehdy o nějaký ten pátek starší než velká část tehdy poněkud post pubertální britské punk generace. UK Subs nestihli svůj čirý punk prodat v explodujícím roce 1977, a tím přišli o piedestal zakladatelů, jenže zatímco první vlna trendu opadala, oni si jeli po stejných kolejích, podepsali RCA Records a stali se zásadním přemostěním mezi punkovou generací roku 77 a počátku 80. let, kdy punk na pár let chytil druhý dech. Jejich pojetí rocknrollu bylo od začátku jednoduše hitové, ale i neméně divoké, takže bez jakýchkoliv problémů zapadli mezi novou vlnu punkových výtržníků, kteří se vyrojili jako houby po dešti počátkem 80. let, a na rozdíl od svých předchůdců již v převážné většině bez sebemenší podpory velkých vydavatelství.

Pro samotné UK Subs skončila major labelová éra temnou deskou Endangered Species roku 1982. Kapela od té doby prochází konstantními změnami v sestavě, kdy jediným styčným bodem je stále Charlie. Nicméně pro hudební stránku tvorby je tím nejzásadnějším odchod původního kytaristy Nicky Garratta, což má podstatný vliv na sound i typ melodiky pozdější tvorby. Nicky se ovšem v následujících desetiletích v různých obdobích do sestavy vracel a kapela načas zakotvila i na jeho vydavatelství New Red Archives.

Právě v pro kapelu přelomové době blížící se poloviny 80. let jsem kapelu jako mladičký punk objevil já. Byli jedním z těch neustále se opakujících jmen na plackách i nápisech bund, jejich hit Warhead hrála každá druhá místní kapela, a co víc, singl Party In Paris spolu s LP Brand New Age patří patrně mezi mých prvních deset punkových vinylů. Novodur, naši místní punk stars, hrají hned několik coverů. I to mluví za mnohé o jejich vlivu na tehdejší místní punk dění.

Léta plynula a trendy se měnily, punk byl někdy nahoře, jindy dole, ale UK Subs si jeli dál po své cestičce. Jen někdy hráli pro vyprodané haly, jindy pro pár zoufalců v pidi klubech, ale stále hráli se svým charakteristickým trade markem. Ač je pravdou, že se jejich tvorba již nikdy nedotkla pomyslného vrcholu prvních pěti desek, vždy dokázali nahrát poctivý standard, a Charlie, ač mnohem starší než všichni z nás, jako by v podstatě nestárl. Do Prahy poprvé dorazili před pětadvaceti lety v únoru roku 1991, kdy odehráli skvělý koncert v Edenu, a od té doby se vrací s větší či menší pravidelností znovu a znovu. Vlastně tak často, že člověku jejich koncerty zevšedněly a nějak je začal ignorovat.

Charlie v květnu letošního roku oslaví 72. narozeniny a jeho koncepční idea vydat desku od každého písmena abecedy se blíží svému naplnění loňským LP Yellow Leader, kterou navíc mnozí hodnotí jako nejvýraznější nahrávku UK Subs za poslední tři dekády. Právě s touto deskou, jakožto ještě žhavým zbožím na kontě, se Charlie Harper a spol. vrací do Prahy jako již téměř tradičně na počátku roku. Ano, je to starej chlápek, co by si mohl užívat důchodu, ale co si budeme nalhávat, punk sám o sobě je už dávno starý jako Metuzalém, zkostnatělý ve svých úzkých mantinelech a oslovující v převážné většině zoufalce ve středním věku. Takže je to vlastně fuk a navíc ruku v ruce s vymírací epidemií posledních měsíců, člověk neví dne ani hodiny.

Je rok 2016 a z reproduktorů huláká tentýž hlas slova textu Brand New Age a já si poznenáhlu uvědomuji, že jeho obsah je dnes v mnoha ohledech ještě relevantnější než v onom roce 84, zmíněném v úvodu. Orwellovské vize nestihly dojít naplnění tehdy a o to intenzivněji je máme na talíři dnes.