Instigators – Nobody Listens Anymore

Některé desky jsou tak dobré, že je i několikrát vydají znova, a to i případě, že inkriminovaná kapela si na pódiu neškrtla už pěknou řádku let. Jako tihle Instigators. Tu jejich desku Nobody Listens Anymore teď vydali nějací pánové v Germánii, a to dokonce k třicetiletému výročí od prvního vydání! Třicet let! Vždyť tolik kdysi trvala nějaká válka! A víte, co? Nevíte, že? Tak já vám to povím… ona ta deska není vůbec špatná. Vlastně co to plácám, ona je naprosto dobrá. Za tu by se nemusel stydět ani ten Jarek od nás z černé ďury. Po třiceti rokách si tak poslechnete něco, co je pořád dobré. To je krásný pocit. To není, jako když jsem byl malý a v rádiu hrály ty hrůzy, co se v zombie podobě ukazujou v telce dodneška. Ty neměly tu energii ani tenkrát, natož dneska… škoda mluvit…

Instigators byla anarcho-punková kapela ze severovýchodní Anglie, jejíž vznik se datuje do roku 1980. Jako 99 % stejně zaměřených kapel té doby, byli uhranutí tvorbou londýnských Crass. Kapely, která celý jeden segment punkové scény ovlivňovala vším, co dělala. Hudbou, texty, politickým postojem a činy počínaje, a třeba grafikou nahrávek konče. Zakládajícími členy Instigators byli spolužáci z Thornhill Figh, bubeník Paul „Hammy“ Halmshaw a kytarista Simon Mooney, kteří na začátku měli plnou hlavu toho, co v té době předváděli Sex Pistols. Brzy na to se k nim připojil zpěvák Simon „Semi“ Bridgewater a basák Nicky Djorjevic. První koncert těchto mladých rozmazlených punkáčů, jak sami sebe později v nadsázce označovali, se měl uskutečnit na školní vánoční besídce v roce 1981, ale díky napadlému sněhu byl zrušen. Bohužel až poté, co kapela svůj aparát natahala závějemi. Na první veřejnou presentaci tak došlo až v létě 1982 v morleyském klubu mládeže. Někdy v té době byl Hammy postižen onou crassmánií. Kapelou podobného ražení, na které se však všichni shodli, byli Flux Of Pink Indians. Jejich deska Neu Smell měla vliv na všechny členy této začínající kapely. Brzy došlo ke změně na postu basáka, kdy nespolehlivého Nickyho nahradil Mooneyho kámoš Tompo. Nicky prý byl nepovedeným klonem Sida Viciouse a víc než hraní v kapele ho zajímaly léky na předpis. V nové sestavě vznikla první čtyř písňová demo nahrávka, kterou kapela rozesílala kam jen mohla. Vešla tím ve scéně v mnohem větší známost. Na konci roku si pak splnili sen, když si zahráli jako předkapela obdivovaných Flux Of Pink Indians a The System. Navíc pozvali je sami Flux, takže hoši z Instigators byli v sedmém nebi. Nervozity se rozhodli střepat tak, že Semi zahájil jejich vystoupení vtipem „Dobrý večer, jsem Margaret Tatcherová, Denis je v kuchyni, vydržte chvilku, za chvíli bude hotovej…“

Na postu basáka pak došlo k další rošádě. Místo Tomba přišel Simon „Tab“ Elsey, který předtím dráždil čtyři struny v Repulsive Honk. Tahle změna byla vynucená Semim, který na krátkou dobu odešel z kapely a svůj návrat podmínil tím, že na basu bude hrát právě Tab. V téhle sestavě vznikly další dvě demohrávky. Spolu s prvním demem byly dány na jednu kazetu, která byla šířena Hammyho právě vzniknuvším labelem Peaceville. V květnu 1983 kapela předskakovala oblíbeným Subhumans a na jejich zpěváka Dicka Lukase udělali takový dojem, že jejich koncertní set vydal na kazetě jako živák na svém labelu Bluurg. A v další roce jim nabídnul vydání singlu. Díky peripetiím s nahrávacím studiem musela  kapela nahrávat dvakrát, ale nakonec debut The Blood Is On Your Hands spatřil světlo světa. V dalším roce nastal čas natočit regulérní album, které by čím dál lepší kapelu plnohodnotně presentovalo. Povedlo se a album Nobody Listens Anymore je považováno za nejlepší počin kapely a za jednu z vůbec nejlepších desek silné britské anarcho-punkové scény té doby.

Jsou nahrávky, které mají i po mnoha letech sílu promlouvat k posluchačům. Nobody Listens Anymore je bezpochyby jednou z nich. Album bylo nahráno ve studiu Woodlands za poměrně krátkou dobu. Kapela měla omezené finance, tak potřebovala, aby vše vzniklo co nejrychleji. Lidově řečeno na první dobrou. Tenkrát pokud někdo při nahrávaní udělal chybu, jelo se znova. Dnes se používá počítačových střihů atd. Ta energie, kterou členové Instigators do nahrávaní dávali, tam jednoduše je. V dnešní době se ve studiích dají vyprodukovat dobré nahrávky i v podání totálně mizerných muzikantů. Tenkrát to za vás prostě nikdo nenahrál. Schválně si vemte nějakou svoji starou oblíbenou nahrávku a zjistěte si za kolik dní, často i hodin, byla nahrána.

Po takovém pseudointru In One Ear… se ozve výborná Dine Upon The Dead. Ve stylu, který kapela tímto songem nastaví, pak pokračují až do konce alba. Velký důraz je kladen na melodii, která je podbarvena nervní rytmikou. Melodie mají sílu, ale v žádném případě netrpí prvoplánovou podlézavostí. Nad hudbou se vznáší Semiho naléhavý hlas, který je charakteristický svým severovýchodním přízvukem. Zvláště v těch více melodických pasážích. V písni Free, která ukončuje výbornou první stranu, pak přechází do vzteklého křiku. Druhá strana začíná titulní Nobody Listens Anymore, kde v úvodu slyšíme recitaci Victorie Rothwellové, tehdejší Moonyho přítelkyně. Její slova jakoby odpalovala doutnák punkové energie napěchované do na druhou stranu alba. Textem rovněž opatřila nadčasovou Old Is Sad, která je vrcholem nejen druhé strany, ale celého alba Instigators. Tahle deska jednoduše nemá tendence nudit a i po třiceti letech působí upřímně a oslovuje. Obal je v klasickém černobílém provedení, které podobně laděné kapely té doby veskrze používaly. Podmanivě znepokojujícím dojmem působí i přiložený velký plakát. V nové verzi alba se dočkáme i přiloženého download kódu a obšírné historie kapely sepsané Hammym.

Po této debutové desce došlo v kapele ke krizi a na chvíli se rozpadla. Ze sestavy z alba zůstali nakonec Mooney a Tez, kteří kapelu obohatili nejen o nové členy, ale především i o nový sound. Tohle je však už úplně jiná písnička, která nemá s původními Instigators mnoho společného, byť název kapely se nezměnil až do počátku devadesátých let minulého století, kdy to definitivně zabalili…