Innoxia Corpora – Hrubé domácí štěstí

Valašští Innoxia Corpora mají za sebou již poměrně dlouhou cestu, ostatně jejich první deska vyšla již v roce 2000, a nyní se vracejí s novou nahrávkou, vydanou jako desetipalec vlastním nákladem.

Stále stejně břitcí a stejně svojští, jen o bezmála dvě dekády starší a poznamenáni místním tristním společenským vývojem, ostatně tak jako my všichni, žijící uvěznění v tomto bezútěšném údolí maloměšťáckého zmaru.

Innoxia Corpora se svou lokální svojskostí odkazují na melodický evropský hardcore punk druhé půle osmdesátých let s abnormálním citem pro práci s jazykem a nakřáple frackovským zpěvem. Úvodní Z cizího krev neteče mi něčím neodbytně připomíná norské hardcore kapely přelomu osmé a deváté dekády, doplněné o nezaměnitelnou rožnovskou intonaci zpěvu. Pánové dokazují znovu a znovu ve svém valašském mikrosvětě být regionálně specifičtí a zároveň právě díky tomu světoví. Navazujíc na to málo zajímavého, co přinesl místní punk ve své první dekádě a absorbujíc vlivy světového punkového podzemí, dokáží opakovaně vytvořit silné a nadčasové kompozice plné energie spojené s dávkou melodiky a lyrikou, která postihuje nevalný stav místní společnosti, v někdy lehce abstraktních podobenstvích, jindy zcela přímočarým způsobem.

Skladby na druhé straně Až sůl, Šel napřed a jako vrchol závěrečná Dobrý skutek, jsou svižné energické hity, které mě chytily v podstatě okamžitě. Je tu neodbytně cítit vnitřní spřízněnost s tím nejlepším z punku polského a jugoslávského, což je samozřejmě do značné míry dílem ovlivněno příbuzenským vztahem našich jazyků, ale pánové z Valašska do těchto míst mají patrně duchovně blíže, než kamkoliv jinam.

Oproti předešlému split LP s Telefon, Hrubé domácí štěstí nabízí o špetku více přímočarosti i agresivity v projevu, trochu více se tu křičí, než zpívá, ale v zásadě kapela pokračuje ve své žánrové cestě a je to tak dobře, protože pro mě jsou rozhodně jednou z top kapel místního punkového rybníčku.