Iggy and the Stooges – Ready To Die

Je to už pět let, kdy do naší „východoevropský“ metropole prvně přijeli The Stooges s téměř původní sestavou. Při jejich poslechu si vždy musím vybavit příhodu, kdy jsme s kamarádem neúspěšně lezli do holešovické hokejové haly větrací šachtou, jelikož jsme neměli na vstup. Trochu jsem si tenkrát připadal, jako kdybych na konci šedesátých let lezl oknem do zakouřenýho baru v Ann Arbor či Chicagu, kde tenkrát Iggy bubnoval s partou černejch muzikantů. Když mě kamarád z větrací šachty po neúspěšném pokusu špinavýho vytáhnul, rozhodl jsem se dvěmi sty korunami, které nám zbyly, podplatit výběrčího u turniketů. Po dlouhém vybírání vhodného kandidáta to mezi důchodci v bekovkách vyhrál jeden mladý klučina, náš vrstevník. Výhra! Pocit, když nás po této „černé práci“ obdaroval výrokem, že žádný peníze nechce a že si to máme užít zadarmo, byl k nezaplacení a nikdy na to nezapomenu! Budiž mu věčná sláva, bůh existuje!

Před prvním poslechem Ready To Die se na moment zastavím a filozoficky se zamyslím nad tím, jestli se o písničkách z nové éry Stooges za pár let bude mluvit také tolik oslavně, jako o I Wanna Be Your Dog či Search & Destroy. Napadá mě, že v celkovém součtu se řekne, že se jedná prostě o další desku stárnoucích důchodců, kteří udělali album, aby si udrželi svou jakž takž uspokojivou životní úroveň. Jak se ale za malou chvíli přesvědčím, u Ready To Die je pravda docela někde jinde.

Hlavní devízou tohohle díla je fakt, že deska je čitelná, dobře vyvážená, s přímým tahem na branku a s větší koncentrací hitového potenciálu oproti „vatě“. Hlavně se ale dokáže postavit myšlence, kterou jsem zmiňoval výše a která se po poslední nepovedené desce Weirdness zcela pochopitelně fanouškům naskytla. I když to není až tak dávno, kdy vyšla, od roku 2007 se u Stooges seběhla jedna podstatná událost, kterou bylo úmrtí zakládajícího člena, kytaristy Rona Ashetona v roce 2009. Pro Stooges to byla samozřejmě citelná ztráta, jelikož se jednalo o tvůrčí mozek kapely, který byl činný i v mnoha dalších skvělých projektech, jako třeba v Destroy All Monsters či New Race. Po této události se do Stooges vrátil kytarista z období Raw Power, James Williamson, který se ujal i producentské židle u Ready To Die a myslím, že jeho přínos a způsob práce je na týhle desce hodně znát.

Propagačním artiklem alba bylo krom Iggyho tvrzení, že se nechtějí na starý kolena znemožnit, i to, že tahle deska bude znít jak Raw Power či desky data ještě staršího. U písniček podobnou strukturu hledat určitě můžeme, ale co se týče zvuku, tak doba samozřejmě pokročila a Stooges si nedovolili až takový „výstřelek“, aby album mělo ten krásný prastarý zvuk, kde kytara zní jak cirkulárka a Iggy zpívá, jako kdyby do ní strkal prsty.

Jak už jsem trochu nakousl výše, nejvíce si asi cením vyváženosti alba. Najdeme zde odsejpačky, které snesou přirovnání i se starými kousky, jako třeba singlovka Burn nebo Job, která pojímá o klasických problémech nás nekravaťáků. Zároveň se zde krásně vyjímají i akustické kousky k večeru při víně jako Beat That Guy čiUnfriendly World, kde je v pozadí silná slide kytara nahrávaná s hallem jak z koupelny, ve které si možná Iggy kdysi hledal vhodnou žílu. Ach, je opravdu velmi potěšující, když si po poslechu rychlejších kousků řeknete, že teď byste snesli něco v klidnějším tempu a ejhle, ono to tam najednou fakt je. Vynikající uzavírka alba je akustická skladba The Departed, začínající i končící jedním starým známým riffem Stooges, jež je poctou zesnulému Ronu Ashetonovi. Skvělou atmosféru má také titulní skladba Ready To Die, která tím klasickým nihilismem Stooges oslavuje všechnu tu depresi a věci, které normální smrtelník může pokládat za osobní katastrofu. Zvukově jakoby z těch 70. let opravdu vypadla, jako bych takovou skladbu slyšel i u Heartbreakersči Dead Boys. Podstatná součást desky jsou také rozsáhlé sekce dechů, které měl na starost další starý kamarád, Steve Mackay. Jsou přesně tam, kde mají být a vybraným písničkám dodávají ještě lepší atmosféru (např. v nejodlehčenější a zároveň vynikající písničce s krásným tématem DD’s). Po zhruba 35 minutách a 10 písničkách zjistíte, že jste sice na konci, ale zároveň jsou pořád síly třeba ještě na jeden poslech.

Podtrženo sečteno myslím si, že deska předčila očekávání, je opravdu na vysoké úrovni a má v sobě prvky, které mají potenciál vrýt se vám do hlavy. Co chtít víc? S klidem strčí do kapsy jak Weirdness, tak i některé nevýrazné Iggyho sólovky. Samotná kapela i fanoušci přeci jasně vědí, že není zapotřebí se před sedmdesátkou ještě někam tlačit. Uslyšíte vyzrálost, spojenou s nadhledem a poctivě udělaným rokenrolem, což jsou atributy, které Stooges zvládají s naprostou bravurou. Ještě aby ne, po takovymhle skoro padesátiletym flámu. Nezbývá než jen popřát Iggymu a Stooges ještě hodně sil a doufat, že tohle nebude poslední album lidí, kteří se před více jak čtyřiceti lety ocitli nasraný v industriálním Ann Arbor poblíž Detroitu a i po těch letech se dokážou k sobě vrátit a nahrát skvělou desku.