Idles – Joy as an Act of Resistance
Loňský rok měl patřit australským psychedelikům King Gizzard & The Lizard Wizard. Během jednoho roku pět velkých desek a nutno dodat, že ani jedna nebyla špatná nebo průměrná. Nakonec ale patřil jiné bandě podivných potrhlíků – Idles. Brutalism je kytarovou deskou dekády, roky piplané prvorozeně je s největší pravděpodobností jejich masterpiece, nepřekonatelný debut, punkový Teemu Selanne. Neuplynul ale ani rok a půl a pánové z Bristolu vydávají u Partisan Records druhou řadovku.
Čtvrtinu desky, která naznačila náladu a zvuk, nasypali na internet už v průběhu léta. Joy as an Act of Resistance je taková kolekce písní, které budou chtít být důstojnou pokračovatelkou jejich starší a nejspíš nepřekonatelné sestry. Jedna z nejsilnějších stránek prvotiny Idles byl kompaktní a do detailu sedící zvuk, který nezvýhodňoval jednotlivé pasáže, natož songy. To se v případě Joy as an Act of Resistance taky povedlo.
[youtube id=“QkF_G-RF66M“ width=“620″ height=“360″]Co se nepovedlo, je moment překvapení. Upřímně ono to už ani nešlo. Syrovost v kombinaci s naléhavou hitovostí a bezvýchodnou náladou na hranici sebedestrukce se zkrátka nedá nakopírovat do nového materiálu tak, aby nám huby zůstaly viset v pantech.
Na druhou stranu parta kolem frontmana Joe Talbota neslevuje ze své monumentální jednoduchosti a syrové nálady. Oposlouchanost nápadů má na novince vynahradit hitovost refrénů a celkem pohodová nálada. Pokud se v poselství nihilistického romantismu dá najít pohodová nálada, tak jedině tady. Prvních pár poslechů se nemůžu zbavit dojmu, že vlastně od téhle desky nečekám vůbec nic. Občas se to prostě děje. Ať kapela dělá co chce, stín svého jednorožce zkrátka nepřekoná. Alespoň v uších dychtivých a nenasytných hudeních buržoustů. To je syndrom téhle desky. Ještě se nestačila uklidnit rozbouřená krev po debutu a hned je tady další. To nemůže dopadnout pěním ód a chvalozpěvů. Depka už pomalu mizí, ale pachuť na jazyku zůstala a přidal se i plak na zubní sklovině. To neznamená, že by nešlo o dobrou nahrávku. Bohužel dobrý je za tři. Není definitivně deklasující, karmicky nekonečná nebo aurálně dehonestující. Je dobrá. A to se cení. Jako zuby divokého kocoura, který má za sebou opravdu divokou a produktivní noc a čeká ho další. A i on sám dobře ví, že dvakrát po sobě to nebude stejné, ba lepší. Je obdivuhodné, že se dokázali za tak krátkou dobu zrehabilitovat, napsat a nahrát kousek, který se nesnaží být ničím jiným, než je. Jde svou cestou.
Deska roku se nekoná. Díky bohu. A je jedno, v jakém poměru zazní 13. listopadu ve Futuru songy z obou dvou desek, bude to zase bolet. Nejen holeně, ale i duše.