Idles. Výjimečná kapela. Ehm, ehm. Brutalism. Joy. Za poslední dva roky dvě epochální alba. Slova. Slova. Slova. Zachránce punku. Blá. Blá. Blá. Blá. Blá. Slova. Slova. Slova. Joe Talbot, Biafra 21. století. Dechberoucí a zpátky vzduch nenavracející živá vystoupení. Mumly. Mumly. Mumly. Architekti duševní bídy z Bristolu přijeli do pražského klubu Futurum rozložit lidskou pošetilost na šrouby a matičky.
Samotnému nástupu na značky v už značně vydýchaném Futuru předcházel redakční sraz. Mě, šéfky a Dannyho, za doprovodu nelítostných historek Zla a Alexe z Acid Row. Vzájemné špičkování redakcí (Zlo = SLUSH magorzín) bylo tu a tam proloženo pivním speciálem, tequilou a fotkama spícího Davida Hložánka na 100 a jeden způsob.
Příjemně navonění nýmandí atmosférou se šoupem do klubu. Přes merch až k baru, kde dvě třetiny naší/vaší redakce rozbijou tábor. Zbytek rozbíjí sám sebe.
John je rozběsněná dvojka. Kytara a hromburácející bubeník na vokálu. Jako Fucked Up, ale bez basačky a krve. Neslyšíme celý set, ale i to stačí. Kluci to mají, jak se říká, v paži. Bohužel ale jak to tak bývá údělem předkapel, očekávání strhává pozornost na bristolskou bestii.
Většina příchozích vyprodaného klubu postává před pódiem. Taková fronta na frontmanovy kedry. Ťuk sem, ťuk tam. Technici ladí detaily. Světla potemní. Nastupuje drum and bass sekce Idles, která rozehrává titulní song letošní albové novinky. Přichází Talbot s výrazem kanibala odtrženého od večeře. Idles jsou komplet. Rozehrává se hra na kočku a myš. Jenže myší je víc, než je kapacita malého akvárka. A kočka už do něj pomalu nalevá vodu.
Nervozní přešlapování a bublavé lomezení při breaku prvního songu Colossus promění ochozy v nekontrolovatelný rej genitálií. „Goes and it goes and it goes.“ Přílivová vlna mě unáší z redakčního stanoviště, stávám se zombíkem. Není místo na monumentální tanečky, tady jde o přežití. Teda spíš o to utrhnout si něco pro sebe. Kousek prostoru, atmosféry a především bublinku kyslíku.
„Jsem špindíra, jsem špína.“ Jo, to jsem. Na kost propocenej. Třicet procent já, deset procent můj stín, pade kolem se potící. Zbytek je z podpazuší kytaristy Marka Bowena, který se místo sóla vrhá do lidí. Celkově je tahle vařící se bublanina divoká hra o bytí, sem tam se v tornádu testosteronu objeví děvče, uhýbám nejen pohledem, tu a tam se vynoří Toxic Jesus, kluci z The Oxx a jiné známé postavičky, aby hned zmizely. Zaznívají snad všechny songy z obou alb a snad i z obou EP, které kapela za sedmiletou existenci nahrála.
V momentě, kdy bych si ideálně představoval konec, tzn. po 40 minutách, kapela odlehčuje atmosféru koledou od Mariah Carey. Sorry, jako vtip dobrý, ale já se dnes kurva nepřišel smát. Chci chcípnout a znovu se narodit, ne se válet v oblečku Santy ve sněhu. Ať je sebevíc procentní. Končím. A nejsem jedinej. Před Futurem je takových víc, kteří nevydrželi maraton bezbřehé radosti z hraní. O slovutnosti živé prezentace Idles jsem se přesvědčil už na loňském Rock For People, takže jsem si svou část užil navýsost. Místy omdléval, plakal, cenil zuby, házel rukama, pořvával texty. Společné vrcholení se nekonalo. Já už za ty roky vím, kdy mám dost. Glosa dne prostě sedí: „Koncert našich životů, kdyby trval o půl hodinu míň.“
Každopádně tohle musíš vidět. Idles jsou Queeni apokalypsy. A pokud nedohráli, hrajou ve Futuru dodnes.
