Idles – Brutalism

Joe a celá ta jeho bandička pofidérních asociálních nýmandů po snad sedmileté existenci konečně zařízla celé a plnotučné album. Deska Brutalism následuje chuťovková EP Welcome a Meat a je celá od začátku dokonce totálně návyková. Trvá takřka tři čtvrtě hodinky, avšak neexistuje na ní slabá část nebo track. Nejde to. Že jste to už slyšeli a nic nového na světě? To asi tenhle tendenční noisy punk není, ale nebyl tady tak dlouho, že zní jako zcela nový.

Něco tak opravdu syrového. Čistě maskulinního, co vás jako majitele chlupaté hrudi a prostředku pro močení ve stoje bez použití urinelly, nutí běhat po bytě s rukama v pěst, očima v sloup a se spodní čelistí výrazně zarytou do horního rtu. A přitom je to v jádru ohleduplné a uvědomělé, až se z té upřímné lásky plné zklamání a bolesti chce plakat. Teda nechce, ale občas jsem zjihlý se slzami v očích. Tak moc je tahle deska pro mě osobní a opravdová.

Pro uvědomění si jedinečnosti téhle nahrávky je nutná notná dávka přiměřené sebedestrukce v základní výbavě. Od začátku to bude jenom bolet. Ale slibuju, že pěkně. Frontman Joe Talbot přišel během natáčení o svou maminku. Celou deskou se ta nelítostná bolest nese jako smrad ze smradlavé ryby. A o to víc je intenzivní a autentická. Dá se říct, že prakticky každý se s nějakou tou kolizní situací, která je tématem či inspirací té či jiné skladby, dokáže ztotožnit do té míry, že si upřímně oddychne a třebas jenom v duchu vyřkne: Nejsem v tom sám.

S vazbením a hlukovými plochami se pracuje jako v přístavu. I o víkendu. Celá deska je hudebně jedna velká stopa a památník dělnickým tradicím. I ty Sex Pistols tam s trochou fantazie uchem nahmatávám. Naprosto jsem však odrovnaný z kytarových nápadu a zvuku bicích.

Celkově je Talbotovův výkon frontmanské grand prix. Britský post punkový debut 21. století. Několik pater nad Gallows či Savages.