I am Pentagon je uzavření kruhu. Krok zpátky, bez dvou kroků v před, pryč od ambicí i dokazování si vlastní důležitosti. Je to kontrola životních funkcí a zároveň touha, aby je nedefinoval jen jeden táhlý dlouhý tón rezignace a apatie. Je to flusnutí do ksichtu krizi středního věku. Ano. Ctrl+C a následně Shift+Ctrl a V. Když si nejlepší možnou anotaci napíše kapela sama, není třeba pro její zdánlivě stručné představení vymýšlet cokoliv jiného.
Banda agilních borců o sobě dala vědět na záčátku loňského roku dvou singlovým demem. Songy se jmenují Domino a Jed. Řezavá kytará a přesná rytmika v nich jen vystihujou syrovou poetiku Banánových textů. „Prsty křížem. Do klínu klínem. Sám svým stínem.“ Rok 2016 ještě definitivně neodumřel a v relativně netradiční adventní čas, 20. prosince vydává kapela 12″ s mementickým názvem Zdi nemluví.
Už první takty mi do hlavy vhání myšlenky a pocity, které jsem poprvé zažil při poslechu kazetové pásky kapely Kritická situace, ruku v ruce s husí kůží. Lehce zapamatovatelné kytarové melodie se nesou napříc přesnou dikcí rytmiky. Plochost nahrávky je ze začátku důvod mé lehké příkrosti a kritického hmouření očí, ale jakmile sotva 18minutovou desku pouštím podruhé, uvědomuji si, že je to vlastně to, co mě na ní baví. Navíc je to takřka rozhodující prvek při rozlišování rozdílů mezi I am Pentagon a Kovadlinou. Přímočarost hudby, která se ve svých motivech neztrácí, vytváří až divadelní kulisy pro Banánovy zkratkovité eposy, který se silně dotýkají neprůhledného pláště našeho současné neoliberálního holocaustu.
„A ty se ptáš, proč je tak těžké odejít? Tak poslouchej.
To, co chceme všichni slyšet, nám brání odejít.“
Rýmované texty na mě však nepůsobí nikterak útočně, či snad ironicky nebo pohrdavě. Jsou o postojích a odlišných životních cestách a rozhodnutích, které se v očích většiny můžou zdát jako pošetilost a infantilní zvrhlost, která ten marný boj má dopředu prohraný. Ale ne pro toho, pro koho jeho vlastní život není soutěž.
„Nejsem to já, kdo měl udělat krok zpátky.
Nejste to vy, kdo by se měl ptát na otázky.“
Šest náhrobků ignorace a rezignace nedílných součástí našich životů, které se jakoby nás ani netýkaly, ale jen do doby, než k nim začneme chodit se slzami v očích pokládat věnce za svitu hřbitovních svíček. Šest pomníků zdánlivých ideálů, které se jen díky odhodlání a neskonalé víře v sama sebe stávají skutky, které dělají „to peklo“ příležitostným místem k hlubokému nádechu a upřímnému úsměvu.
Zdi nemluví je otazník ve větě, kde často bývá tečka. A vykřičník tam, kde mnozí slyší otazník.
