Hydrauliter – Hydrauliter

Čas od času se stane, že člověk dostane k zrecenzování desku, od které netuší, co očekávat, a je fajn psát o něčem, co pro mě bylo až do okamžiku vložení vinylové placky na gramofon v podstatě neznámou. Přesně to platí pro první album pražských Hydrauliter.

Na první pohled mě dostal expresivní malovaný obal, spolu s celkově hezkým DIY zpracováním. A co se ukrývá pod skořápkou obalu? Úvodní tóny obstarává nabuzená, melodii vybrnkávající kytara, aby se po několika taktech vše rozjelo v pozvolném tempu s atmosferickým, leč tvrdým zvukem, v prvním momentu klidně evokující třeba Deftones. Jenže v okamžiku, kdy do zvukové koláže vstoupí zpěv, celé vyznění se dostává do poněkud jiné polohy. Projev zpěváka vnáší do celku dominantní odkaz místního potemnického metalu a z reproduktorů náhle vzlínají neviditelné obrácené kříže, čerti a pentagramy. A popravdě je to aspekt, který kvituji s povděkem. Ona směs lehce zpatetizovaného devadesátkového metalcore soundu s black metalovým projevem funguje abnormálně svěže a dynamicky. Druhá píseň Urna to dokazuje naprosto exemplárně a já, ač bych to nečekal, se přistihuji, že si tuhle desku celkem užívám. Příliš mi nesedí momenty, kdy se zpěv přesouvá do trochu emo poloh, ale ty jsou zde k mému štěstí v menšině. Hydrauliter svým pojetím hudby vstupují do stejných vod jako již pár let super populární Norové Kvelertak a jde jim to od ruky. Druhou stranu otevírající píseň Maso, je patrně mým hitem z celé desky, ale ta působí především jako sevřený kompaktní celek, jehož výsledné vyznění dokreslují navýsost expresivní texty ve slovenštině.

Hydrauliter jsou pro mě jedním z tuzemských překvapení roku.