Hellisheaven – Abyss Of War

Nahrávky jako právě ta, na jejíž zhodnocení se právě chystám, mi vždy evokují specifickou periodu vlastního života a vlastně i periodu punku jako takového. Konec osmdesátých let, původní punk i hardcore ve své originální podobě jsou v podstatě mrtvé záležitosti a jednou z cest, kam dál je hudební fúze s metalem v jeho extrémní podobě. Přichází stenchcore, stejně jako skandinávský deathmetal a v obou případech se jedná o křížence metalu s hardcore punkem ve větší či menší míře. Rozebírat podstatu a původ tohoto prolínání by asi byla záležitost na samostatný celkem propletený článek a tohle je přeci recenze na jedinou a navíc novou desku.

Tou deskou je LP polských Hellisheaven. Parta pankáčů, co si hraje s temným metalem, a to víc než zdařile. Šestice písní tu totiž zní jako takový můj osobní best of z toho, co mě bavilo na Bolt Thrower a celé té vlně stenchcore-deathmetalu z přelomu osmdesátých a devadesátých let. Pomalé temné party s charakteristickými vyhrávkami a totálně záhrobním bručícím zpěvem. Vše s parádním zvukem.

Tohle je dokonce i výjimečný případ, kdy mě neirituje dvoušlapkové či dvoušlapákové pojetí hry na bubny, které normálně nemohu vystát. Sem to sedí a nepůsobí ani na moment rušivě. Já si vlastně podobně znějící desky vždycky užiju měrou vrchovatou, neb jsou svěžím zpestřením někdy trochu stereotypně působícího materiálu, co dostávám na recenze.

Pokud vám učarovaly staré desky Bolt Thrower nebo Hellbastard, po tomhle skočte jako slepice po flusu. Palec nahoru pro Phobia Records za další desku, kterou stojí za to nepřehlédnout.