Hanba – IIII

Jeden z těch dnů, kdy se všechno dělo moc rychle a moc brzo končím bos v cizím městě, o půlnoci se klepu zimou a nevím, kam jít. Bába na vrátnici mi s chutí vrátila všechny nesmysly, co jsem tu v čase pokusů studovat vysokou školu prováděl, a nechápe, že jde o otázku života a smrti. Přehnal jsem to s pitím a sem jsem přijel s biblí v ruce někoho zabít. Je mi Hanba.

V kapse ohmatávám kazetu, kterou jsem si v poledne koupil v Praze a na které jsou čtyři pecky lidí z Lahar, Pipes and Pints a Just for Being. Krabička dělá klik klak, ten plastový obal a páska mají přes nesmyslnost samotného nosiče svoje kouzlo.

Špinavý hardcore punk nakopává zlenivělé ego a tělo, které se hýbe, jen když je příjemně otráveno. Ať už Banán vřeští, zpívá nebo rapuje, v době, kdy je těžké jenom přijít na to, na co se chtěl člověk vlastně zeptat, kdy se pod lesklými obaly nutkání nakupovat věci a mluvení o svobodě ztrácí schopnost vůbec si cokoli uvědomit nebo si rovnou drze dovolit hnout se z místa, vybízí k činům. K jakýmkoli činům, které se zdají být dobré.

Slovo, které vystihuje krátkou nahrávku, je přirozenost. Muzika šlape a s lehkostí spojuje jednoduchost klasického českého punku, starý garážový hardcore a řev, který nevyvolává vidinu zničených bolavých hlasivek, ale působí prostě přirozeně a přitom tahá mozek z hlavy. Tihle chlapi vědí, co chtějí hrát a s přehledem hrají, texty jsou vyspělé a jiné než cokoli, co v žánru můžete slyšet. Osobní, přitom kritické ke společnosti a marasmu nezájmu, vytváří smutnou a ponurou, přesto bojovnou atmosféru.

Neony, antony, stíny města jsou láskou na první poslech – naprosto jednoduchý riff a zase ta přirozenost – střídání tempa, diktát v agresivní pasáži a chytlavá melodie refrénu, který je návykový a působí zpěvně, přestože jde spíš o řev.

Nová příležitost a vlastně i Černý kafe pro černý duše jsou zběsilý oldskůlový hardcore, výbuch hněvivé energie, který končí přesně tam, kde by o sekundu déle začal nudit. Minuta a dost, Nová příležitost drtí posluchače se slovy„nemůžu si pomoct, ale přijde mi smutný, jak nikoho vůbec nic nezajímá, když ani debatovat o muzice není v podstatě možný“ a závěrem, který k halekání strhne celý zpocený klub. V Černým kafi… baví kytara v refrénu, song má v sobě tu běsnící gradaci pohánějící nohy vpřed, přesně to, proč je nesmysl jít si na koncert hardcore poslechnout, protože tahle hudba prostupuje celým tělem, chce být slyšet fyzicky.

Stopy vytváří neutěšenou atmosféru mrazu zařezávajícího se do kůže a holých stromů, kruté zimy, ve které se „vše kolem dál jenom rozpadá“. Nejmelancholičtější a nejklidnější skladba přirozeně nahrávku končí – nahrávku, která navzdory nezměrné agresivitě těžko osloví širší masy, ani nemůže bůhvíjak šokovat (čtyřicet let starou hudbou? Prosimvás, ukažte mi někoho, kdo to ještě neslyšel), ale ve svém žánru a provedení je geniální. Čtyři zářezy. Čtyři čárky. Škrtnout. Hotovo.