Kdo jsme?
Před rokem jsme si po zhruba 100 letech připomněli, že virus není jen název kapely a že pojem epidemie existuje nejen jako název legendární československé kompilace z počátku 90. let. Před rokem touto dobou jsem psal text, ve kterém jsem si tak trochu střílel z členů kapel, kteří tvrdili, že kvůli lockdownu zkrachují. Kdybych tehdy věděl, že za rok budeme v mnohem horší situaci, asi bych si tu legraci odpustil.
Ano, nejsem vizionář, ale obyčejnej učitel. Učitel, kterej poslouchá punk a miluje afterparty na baru po koncertech, kde se toho vždycky probere nejvíc. Jenže od poslední takové párty dneska uplynulo 172 dní a já začínám pomalu přemýšlet, jestli bych náhodou neměl začít psát o tom všem v minulém čase. A asi se všichni shodneme na tom, že neměl. A to ani přesto, že si teď mnohem lépe než kdy dřív můžeme uvědomit, co znamená heslo „no future”. Teď totiž konečně dává v naší zemi smysl.
Nutno podotknout, že za poslední rok jsme si všichni měli možnost mnohokrát uvědomit, kdo že to vlastně jsme, když zrovna nejdeme pěšky Prahou na koncert, nestojíme v koloně na dálnici cestou do Elevenu, nekřičíme po stagí „pičo, zahraj ještě jednúc” nebo nezpíváme do mikrofonu. Měli jsme, a stále máme, možnost ten nově nabytej volnej čas využít jinak a hlavně smysluplněji než nadáváním na všechny a všechno nebo sdílením tupých konspiračních teorií. My jsme pankáči. My nemusíme být na stát nasraný zrovna teď, my jsme na něj totiž byli nasraný vždycky. V klidu můžem bejt i teď o krok napřed.
Punk’s not dead. To platí. Jenže punk je o lidech a lidi smrtelný jsou. Tak nebuďte kreténi, zavřete se na pár tejdnů do sklepa, ať z toho dnešního „undrgroundu”, kterej je o ničem, můžem zase na jaře vylézt.
Pěknej novej lockdown přeje Martíček
