Ghost – Meliora

Metal moc na Kids And Heroes nepatří a prakticky nikdo z nás ho neposlouchá. Občasná výjimka, kterou uděláme v případě excelentního thrashe, jen potvrzuje pravidlo. Hm, jenže co tedy s takovými Ghost? S kapelou, která dlouhodobě vyčnívá z mého seznamu guilty pleasures?

Poslouchat Ghost je módní záležitost a jejich vizuál si nejde nezamilovat. Kombinují metal s gotickými chorály a s ooooobrovskou dávkou popového nadhledu. V mém okolí je myriáda lidí, která si na tajemnu, které kolem sebe švédští Ghost šíří, naprosto ulítává. Jsem jeden z nich, fascinován každou další inkarnací Papa Emerituse a novou podobou bezejmenných ghoulů. Pokud pominu pochopitelný hajp, jsou Ghost skutečně unikátní kapelou, inspirovanou stejně tak Black Sabbath a Pentagram, jako Tommasem de Calano a Blondie. A Ghost vydali koncem srpna třetí řadovou desku s názvem Meliora.

Meliora znamená „více“. Nová deska je tedy více Ghost. Jako druhá deska Meir od norských Kvelertak, což znamenalo více Kvelertak (ehm, další moje guilty pleasure, které přijede v listopadu znovu do Prahy). Ghost vznikli v roce 2008 ve švédském Linköpingu a jejich debut Opus Eponymous z roku 2010 byl převratnou záležitostí. Daleko raději než druhou desku Infestissumam mám ale EP If You Have Ghost, na kterém kapela předvedla čtveřici nadžánrových coverů, a možná právě v ten okamžik si u mě Ghost vydobyli velkou dávku respektu. Není totiž cover jako cover. A co tedy nabízí Meliora?

Především je to nejlepší deska v diskografii Ghost. Je ucelená a neutahaná, intra, mezihry a outra jsou zkrácena na minimum. Je míň kostelní a víc hardrocková, míň metalová a mnohem chytřejší, propracovanější. Už to není podle šablony „tvrdé sloky, zpěvný refrén“, motivy se prolínají. Zatímco z první ukázky Cirice jsem byl poněkud rozpačitý, druhá ochutnávka From The Pinnacle To The Pit mi vyrazila dech. Ten okamžik, kdy písnička doslova exploduje do harmonické pasáže, si užívám při každém poslechu. Po textové stránce oslní hlavně písnička Absolution, po hudební se zase naprosto vymyká něžná skladba He Is. A co teprve pompézní finále v podobě Deus In Absentia s využitím hodinového strojku. Pořád je ale nejdominantnějším nástrojem Ghost hlas, který určuje vyznění jednotlivých písní. A nakonec i Cirice skvěle zapadá do celkového kontextu desky.

Že Ghost s třetím albem dokáží obstát ve zkoušce překročení vlastního stínu, jsem nečekal. Navíc s takovým přehledem, že je to až zarážející. A ještě se vrátím k vizuálu. Ten s Meliora přináší mnohem víc art deco než gotiku. Pořád je to retro, ale už ne tak vzdálené. Spíš než bytosti z dávných časů dnes Ghost připomínají undergroundovou variantu Zlatého úsvitu. Už je nenajdete ve věžích starých hradů, ale v přetechnizovaném městě, což je dělá mnohem znepokojivější.

Ano, je to moc pop pro metalisty a moc metal pro popíky. Je to ale neskutečně zábavné a i punker by se mohl jednou za čas podívat do jiného zákoutí hudebního světa. Pokud jsem vás doposud nepřesvědčil, podívejte se třeba na jejich akustická in-store vystoupení k propagaci nové desky. Zjistíte, že Ghost už dávno nejsou jednorázovou hudební senzací.