Neděle se z bůhvíjakých důvodů zvrhávají z lehké deprese otravně lenivého dne v nezřízené sebebourání, které vypuká rychle a nečekaně, a probíhá často až dobrodružně. Tedy, ne že by výprava do Fatalu, jedné z poměrně provařených a přitom dostatečně temných žižkovských děr, byla bůhvíjakou adventurou. Ale hráli tu slovenští Genuine Jacks, kterým dělalo support rozjívené a zpovykané mládí.
Genuine Jacks, Two Eggs One Bigger, The Ribs
12. března 2017
Fatal, Praha
Klub je na nedělní večer slušně zaplněnej, a to povětšinou vyšňořenými kids ze středních škol, kteří se tu mísí se starými známými. Nová generace, která nevlaje sjetá emkem před reprákem na sterilních rave parties, ale chodí na kytary? Příjemný překvapení.
Sem je kromě hlavní kapely zřejmě přilákali mladí garážoví psychedelici The Ribs. Přes potoky braníků v plastu a jiné kratochvíle bylo trochu těžký dorazit včas, a ze vzorku tří nebo čtyř songů se zdáli být uhlazenou, přesto celkem divokou partou, jejíž rozhašený rokenrol dával vzpomenout na Old Folks House v začátcích. Zpěvák lítal z až přespříliš vysokého pódia sem a tam jako rozcuchanej čertík z krabičky. Vizáží (trochu) a pohyby (jako by mu z oka vypadl) mi připomněl znojemskýho malíře Adama Černýho, kterej na každým koncertě tancuje epileptický pogo, jako by měl každou chvíli umřít, a proto je mu jedno, kolik lidí se na něj dívá nebo že stojí před kapelou úplně sám.
Ribs na to byli čtyři, a pohybem i energií vyvažovali hromadu mrtvejch much na straně sehranosti nebo nějaký tý celistvosti. „Jo, taky mi bylo patnáct!“ shrnul to přihlížející Kuba Kaifosz. Celkem výstižně. Ani čtrnáctiletý multiinstrumentalista, ani omšelý skočný rokenrol mě vlastně nedonutili se na kapelu pořádně soustředit, ale jestli jim to vydrží, můžou být za nějakej čas skutečně dobří.
Potěšením bylo, když se z první předkapely stal kotel, a posléze rozjívený destrukční komando útočící na celý Fatal. Nad nimi začínali Two Eggs, One Bigger, pocházející z Jičína. Rumcajsovo město pohádek, přestože nemá ani dvacet tisíc obyvatel, natož pořádný klub, kde by se dalo hrát, a kde přesto buranství a tradiční česká pivní kultura narážejí na revoltu, odehrávající se často v lesích a kopcích, z nichž malebné městečko vyrůstá, často i přímo v zakouřených putykách.
Centrem jsou bývalé kasárny, v nichž zkouší x kapel a ometají se tu nejrůznější existence od pochybných básníků po druhořadé rappery snažící se ukrást basy plné prázdných lahváčů. Až do noci zatuchlou budově, bývalém sídle francouzských legií i zemského pluku, duní bicí, za nocí se tmavými chodbami šíří zvuky šoustání, ke kterým se občas přidá cirkulárka. To je Mourek. Kdysi živořil v třeskutých mrazech jako bezďák, po pražských ateliérech si vyráběl skleněné krystaly. Jednoho dne přišla nabídka, aby vyrobil obří krystal v londýnském hotelu. Od té doby tráví zimu vyvanutej někde v Indii a přes léto žije dionýsiemi v kasárnách, možná ho najdete v hospodě U Šuků před nimi, kterak káže, že zkázou moderní civilizace je hajzlpapír.
Tuhle atmosféru a kulturní podhoubí už pár let vystavuje originální letní festival Propadák, v němž mají prsty právě i členové Two Eggs, především basák, jičínskej Andy Warhol, řečený Berňák. Za bicími sedí a zpívá Jan Wilda, se žaludečními vředy vypadá, že se každou chvíli pobleje, přesto celej rudej zpívá tak, jak to viděl třeba u Jaye Reatarda.
Kytaristu můžete znát jako Alfréda Orloje z různých menších d.i.y. festivalů, které objíždí s čajovou konvicí a čínskými čaji, v zimě, jak se třeba promenáduje po Žižkově bos. To prej podle jeho nesouměrnejch koulí dostala kapela jméno. A druhý kytarista Stephen, který v tílku vypadá spíš jako strejda zbytku kapely, je Australan, kterej provandroval a prohoumlesil půl světa, než skončil v Jičíně jako učitel angličtiny.
Tahle zběsilá sebranka musí bejt vedle normálního koncertu i tak trochu divadlo. K tomu odpalují přímočarej garáž punk, zdá se, že Dandelion and The Burdock svým loňským zběsilým koncertem v šapitó, padajícím frenetickýmu publiku na hlavu, zanechali na Jičínsku pořádnou stopu. Two Eggs jsou oproti nim větší hipíci, zdá se, že občas spíš jen jamují, vedeni Orlojovou skvělou, místy až dwyerovskou kytarou. Užívají si hraní. Je to jejich třetí nebo čtvrtý koncert, takže to občas taky pěkně skřípe. Dlouhé instrumentální pasáže jsou jednou euforickým výletem mimo, druhdy zdlouhavě jednotvárnou nudou.
Genuine Jacks, původně z Nového Mesta nad Váhom, přijeli v rámci svojí Candyland tour, během níž projíždějí kus střední Evropy. Candyland byla nejlepší věc, která tady v kytarách loni vyšla – nikdo se tu zvuku a atmosféře kapel jako Meatbodies nepřiblížil víc než oni, a většinu songů jsem dlouhou dobu nemoh vyhnat z hlavy.
Hitovej psychedelickej rokenrol. Fuzzy sound. Blackkeysáckej odér bluesu. Punkovej drajv. Genuine Jacks jsou sehraní i dostatečně živelní, a k tomu dobře vypadají. Co skladba, to euforie a nutkání zpívat a řvát s nimi nebo tancovat. A jelikož okamžiky štěstí bývají prchavé, je za chvilku hotovo, a nemá cenu se v tom dál babrat. Bylo to skvělý.
Zpoza nazelenalýho dýmu a rozlitejch piv se pak po pražský magistrále šinou čtyři lidé, kličkují černou vozovkou i hotelovými trávníky, přelézají zábradlí a přeskakují děravým betonem dálničního mostu, a mají radost, že ještě dokážou dojít z jednoho kopce na druhý pěšky.
Foto by Daniel Path.
