GBH – No Need To Panic!

Co si počít, když člověk v podstatě najednou dostane čtveřici reedicových alb jedné kapely? Co takhle vytvořit recenzovou tetralogii na pokračování? Přesně to je případ hromádky desek GBH, vydaných místním vydavatelstvím PHR, a zde je část první v podobě alba No Need To Panic!

Osmdesátá léta se přelomila do své druhé poloviny, punk (a jeho drobné podškatulky) se dílem vyčerpal a dílem vstřebával nové vlivy, GBH pak patřili k těm nemnoha britským kapelám přeživším boom počátku osmdesátých let. Co víc, spolu s Discharge svým soundem zásadně ovlivnili sbližování punku s metalem a vznik jejich mutací, jak v punkovém, tak metalovém mikrosvětě. No Need To Panic je druhou velkou deskou pod vydavatelskými křídly Rough Justice, kam se kapela uchýlila po odchodu od Clay Records, zároveň pak první deskou bez původního bubeníka, kterého nahradil Kai z německé punk /proto-hardcore legendy Napalm.

Po skvělé, a mé oblíbené, předchozí desce Midnight Madness and Beyond, kde GBH skvěle spojili cit pro charakteristické rify i unikátní sound, ukazují novou tvář. Ta je poněkud méně přímočará, skladby jsou aranžově komplikovanější, je tu o poznání více metalových influencí a méně refrénů, které se vám v hlavě zaseknou prvním poslechem. Zůstává ale energie, Colinův nezaměnitelný projev a cit pro to z ničeho nic vyšvihnout chytlavý motiv, který je schopen celou skladbu posunout o level výše. Bicí mají nepatrně odlišný styl, který se odráží v celkovém pocitu ze zvuku kapely. Popravdě je to deska, kterou jsem celé roky nevyndal z regálu a její opětovný poslech je příjemným zpestřením. Úvodní Transylvanian Perfume a po ní následující Hearing Screams zní i po letech svěže, ve svém svižném hardcore punkovém kabátě, kde si člověk tak trochu uvědomuje, jak moc GBH vlastně znějí ne-britsky, ostatně jejich neúnavné rajsování po Spojených státech v předchozích letech tomu bez pochyb ještě napomohlo.

První straně alba vlastně nelze téměř nic vytknout, kdykoliv, když už si člověk začne říkat, že se začíná trochu nudit, kytara vyšvihne nějakou melodickou mini kudrlinu nebo celá kapela zvolní do chytlavého breaku. Co pro mě neobstálo ve zkoušce časem, jsou výplně mezer mezi skladbami, složené v převážné většině z rozhlasových úryvků. Jako intro na úvod je to fajn, ale asi tak u třetího ladění rádia se již jedná o lehce otravnou záležitost.

B strana desky sklouzne do poněkud nevýrazných poloh, což kontrastuje s tím, jak výrazné jsou předchozí tři alba GHB od začátku do konce. Ale stále je to poctivá dávka jejich charakteristického pojetí punku. Obskurně v podání načuřených punks působí předělávka kantilénové Avenues And Alleyways z repertoáru Tony Christieho. Nicméně závěrečná Unanswered Prayers je skvělou tečkou a skladbou, která se skvělými rify i linkou zpěvu řadí mezi jejich klasické hity a dává zapomenout na pár průměrných kompozic, které jí předcházely.

Zvuk je oproti původní verzi lehce plechovější a ostřejší, což není ku škodě věci. Je to spíše zajímavé srovnání toho, co udělá se stejnou nahrávkou jiná matrice a dost možná i jiná technologie její výroby.

V intencích roku 87, kdy se v mých rukou deska ocitla jakožto novinka, byl člověk lehce zklamán, ale City Baby Attacked By Rats je jen jedno a po noční můře jménem Grave New World si GBH alespoň udrželi svou punkovou fazónu a to byly plus body, stejně jako lehce crossoverový akcent, jenž mě tehdy sezónně oslovoval. Dnes s odstupem tří dekád je to vlastně hodně solidní deska, ač má daleko k tomu být nejvýraznějším bodem v diskografii.

Část první jsem tedy zvládl bez paniky a příští zastávka nás čeká u Příliš vzdálené ledničky.