GBH – From Here To Reality

Padla berlínská zeď i železná opona, s vírou v lepší budoucnost jsme po pár okouzlujících okamžicích euforie vkročili do neo-liberální dystopické noční můry, ale to byla v druhé půli roku 1990 ještě nenapsaná budoucnost, na níž si hordy klausistických poskoků zatím skrytě brousili zuby, zatímco my, naivní, jsme měli konečně rocknroll z první ruky, a tak se na pultech místních obchodů s gramodeskami objevila aktuální deska GBH From Here To Reality, kterou kapela vstoupila do nového desetiletí.

Od prvních tónů stylově pojmenované úvodní písně New Decade GBH předvádějí, že se po několika albech naplno sžili s metalovým soundem a již úvodní tóny demonstrují, že GBH nikdy tak metalově nezněli. Kapelu thrash metalový zvuk energicky nakopává v nekompromisní jízdě, která si ale uchovává jejich nezaměnitelný trade mark. Kytarové nápady i linky zpěvu jsou zkrátka a dobře GBH tak, jak jsme je znali již bezmála desetiletí, kontinuitu bez pochyb garantovalo už jen to, že tu má posluchač co do činění stále ze tří čtvrtin stejnou sestavou jako na prvních singlech.

Oproti předchozí Fridge Too Far (recenze) se kapela vrátila k přímočařejším skladbám, které se ženou o poznání více bez skrupulí kupředu. S odstupem čtvrtstoletí zní From Here To Reality mnohem lépe, než jak jsem si ho pamatoval. Album, které jsem si koupil, poslechl, založil a po nevalném pražském koncertě v květnu 91 již nevytáhl, se tak na mém gramofonu dočkalo nečekaného comebacku. Samozřejmě opět je nutno říci, že GBH své nejsilnější nápady vystříleli již dávno a po této stránce deska postupně sklouzne do lehce kolovrátkoidního světa, ale ani na moment to není průšvih.

Jsou to poctiví GBH odění do thrash metalového kabátu, navíc šlapající jako staré dobré švýcarské hodinky a uchovávající si v celkovém projevu svého punkového ducha. Navíc titulní skladba From Here To Reality by klidně svých nápadem mohla trůnit na některé z raných desek. Na druhé straně alba se pak mihne i zmetalizovaný cover písně Destroy od Vibrators.

Když tak desku poslouchám s velkým odstupem času, posunuje se v rámci dnes již celkem dlouhé diskografii kapely do bezprostředního závěsu za nahrávky, které GBH vyplodili do půle osmdesátých let, a nebýt této reedice asi by mě nic nemotivovalo k tomu desku vyndat z regálu a dát jí druhou šanci.