GBH – A Fridge Too Far

Osmdesátá léta končila a GBH se po No Need to Panic (recenze) vrací s poslední deskou, která má tuto dekádu poznačenou ve vínku. LP A Fridge Too Far s kresleným obalem se v době, kdy bylo novinkou, krátce ohřálo na mém gramofonu, aby vyšumělo víceméně do vytracena. V roce 1989 byl člověk pohlcen záplavou tehdy aktuálního hardcore punku a jeho pokusy o hledání nových cest.

Oproti svému předchůdci se kapela znatelně více sžila s novou rytmikou i soundem, a tak zní výsledek kompaktněji a zvukově vše bezvadně sedí. GBH přirozeně vstřebali metalové aspekty crossoverového soundu, ale z většího se nikam zběsile neženou, rytmika se z většího usazuje ve středních tempech a navíc metalové vlivy vše pocitově ještě o trošku zpomalují. Co se nemění, je Colinův charakteristický zpěv, který je spolu s Jockovým pojetím kytar trademarkem a tajnou zbraní GBH od jejich naprostých počátků. Kapela se tu snaží vnášet do celku pestřejší aranžmá i téměř neustálé hraní si se změnami temp. Nakolik je to k dobru věci a nakolik se jedná o vykročení do slepé uličky je otázkou.

Úvodní Pass The Axe má každopádně v nosném melodickém nápadu svou sílu a Colinův projev má v hlase energie na rozdávání. Přímočará jednoduchost je ale pryč, ačkoliv druhá Captain Chaos mě opět chytne svým hlavním motivem, kdy si říkám, že jsem byl vůči celé desce před lety poněkud přehnaně kritický a totéž lze říci i o třetí Go Home. Celek ale pozvolna padá do spektra desek, které nenadchnou ani neurazí. Utápí se ve středních nevýrazných tempech a v nadbytku pasáží rozsekávajících kompaktnost jednotlivých písní. Na jednu stranu GBH jako by hudebně dospěli, ale na tu druhou přišli o velkou dávku své bezprostřední přímočaré energie. Stojí tu rozkročeni mezi dvěma světy, ale stále umí čas od času vyšvihnout vyčnívající melodii jako třeba v See You Bleed.

S A Fridge Too Far uzavřeli GBH osmdesátá léta, udrželi si svou tvář a, co si budeme povídat, v dané době byli jedni z posledních, kdo přežili z celé té veliké punkové vlny britského punku počátku osmdesátých let a vlastně i tím si již v intencích roku 89 stávali tak trochu punkovými dinosaury, kteří ale přirozeně stále drželi krok s dobovým trendem.

Další zastavení nás čeká již v devadesátkách, kdy se GBH vydali na cestu od lednice do reality.