Gallows – Desolation Sounds

Přemýšlím, jestli má vůbec cenu probírat zvrat, kterým si Gallows před třemi lety prošli. Osobně patřím do toho méně ortodoxního tábora, který nadšeně kvitoval každou písničku od Pure Love a doteď na maximum miluje eponymní album Gallows s Wadem za mikrofonem. No a pak přišli Chains. Trochu nešťastný singl. Hutný, ale ucajdaný, emočně prázdný. Nová éra Gallows v ten okamžik nepřekročila velikost debutu a zůstala hluboko v jeho stínu. Ani Bonfire Season nebylo kdovíco, i když už to nebyl takový propadák. Jenže teď se podržte. Nová deska Desolation Sounds si název Gallows víc než zaslouží.

Naléhavé a těžké intro uvede první písničku Mystic Death. Čekáte brutální murmur, jenže Wade začne štěkat a plivat tak, jak se na Gallows sluší a patří. Nečekaný údiv připraví druhá skladba, titulní Desolation Sounds, která zní spíš tak, jako kdyby ji zpíval Hajíček z Krucipüsku. Kapela ani nemusí tlačit na pilu, aby navodila tísnivou atmosféru, a to je ten trademark, který tuhle (částečně) watfordskou bandu zdobí už od prvních nahrávek. Pak se jako těžká kavalerie přiřítí Leviathan Rot a je to největší připomínka tři roky staré eponymní desky. Vzteklý hardcore punk, který se místy neštítí evokovat třeba Nails. Pak dojde na nešťastné Chains. Písnička má sice fantastický slogan v refrénu, ale přeci jen čtyři a půl minuty stopáže je hrozně moc. Nejsou to přece Doors. V kontextu desky ale skladba Chains poněkud překvapivě funguje. V pomalém tempu Gallows zůstávají i v Bonfire Season plné symbolismu, ale přijde mi, že se kapela jen šetří před dalším zářezem. Tím je totiž Leather Crown, song, který okamžitě zapadnul do mojí top 3 songů od Gallows. Kdyby tahle vše válcující skladba vyšla jako jeden ze singlů před releasem, zacpalo by to hubu všem staromileckým zastáncům toho rezavýho pošuka Franka Cartera. Tím samozřejmě nic proti Frankovi, mám to divoký nablblo fakt rád. V 93/93 se opět vracíme do desky z roku 2012, aby pak Death Valley Blue sklouzla do průměrného alt-rocku. To se dá ve zkratce říct i o následující Cease To Exist, jenže rozloučení v podobě Swan Song tahá album hodně nahoru. Různorodé pasáže, syrovost, neotřelá melodie v refrénu, nebojácnost, to vše dělá z Gallows pojem, který se ze scény jen tak nevytratí.

Desolation Sounds je skvělá deska pro lidi, co se smířili s tím, že Gallows už nikdy nebudou jako dřív. Nahrávka se snaží dostát svému názvu a v diskografii Gallows si ostrými lokty najde svoje místo. Rozpačité songy ke konci desky tu střídají jedny z nejlepších v historii kapely. Baví mě sound, který tu Wadeova parta vykouzlila, a opět mě nutí zavzpomínat, jak dokonale znějí naživo. Nepřestane mě udivovat, jak funkční tohle album je, aniž bych měl předem nějaká přehnaná očekávání. Mně se Desolation Sounds líbí, a to rozhodně ne z povinnosti.