Foto/report: Melancholie i zloba. Paradise Lost, Pallbearer a Sinistro na brněnské Flédě

Zadýchaný a zrazený brněnským MHD probíhám vstupem na Flédu. Chodbou od nitra budovy už zní hromové dunění bicích a kytarových strun. Ta nepřehledná akustická skrumáž se vyjasňuje až za posledním průchodem do sálu samotného. Najednou jsem kousek od pódia a hluk se konečně transformuje v hudbu. První momenty a pocity jsem sice už nestihl, i tak na mě ale z porce portugalských Sinistro ještě dost zbylo, právě začíná druhý song jejich set listu.

První věc, co se mi zavrtá do uší, ještě než se pořádně rozkoukám, je vokál zpěvačky Patricie Andrade. Její hlas má skvělou polohu a krásně proplouvá skrze melancholické vlny pomalé kytary. Na atraktivitě hlasovému projevu přidává taky portugalština, už jen proto, že ta se vám do songů každý den nepřimotá. Teprve po chvíli se pak rovzpomínám, že ženy a zpěv nejsou tím jediným, kvůli čemu jsem já a zbytek zatím zpola naplněné Flédy dneska dorazili. Sinistro hrají pochmurný doom s nádechem gotiky, kytarové rify se v měkčích partech opakují a s citem postupně gradují. Ve výjimečných okamžicích se pak několikrát za set prodrala na povrch i portugalská nátura, a to v podobě několika temperamentních, výrazných drnknutí do strun. Dost prostoru bylo dáno bicím, a to zaslouženě. Byly totiž jak naprogramované počítačem a tahle jejich přesnost se pak nejvíc ukázala v těch pomalých, melodičtějších částech songů, v těch částech, kde se pozvolné pokyvování hlavou s postupnou gradací mění na stále křečovitější pohyby ovlivněné valící se zvukovou stěnou. A takových okamžiků měly Sinistro v setu dost. Jako když stoupáte do nebe a postupně vám dochází síly. A pak bum, pád do pekla. V těchto chvílích pak opět vynikala Patricie, během vteřiny otočila z jemného hlasu na rázný výkřik a bez problémů zase zpět. A pak další pád do tmy, konec setu.

Pallbearer, kapela z amerického Little Rocku, mě v prvních momentech nepříjemně zarazila. Hlasitý zvuk měl trochu blátovou konzistenci a první song se v něm těžko dalo něco poznat, třeba vokály byly úplně utopené. Naštěstí ale někdo pohotově zareagoval a zvuk se po chvíli znatelně zlepšil. Zpěv se pročistil a vyplnil celý prostor, který dostal. Vyšší hlasová poloha vyzvedla vokály někam nad hudbu a dodala jim takový kosmický, všudypronikavý charakter. Diametrální rozdíl oproti tomu, co byste v doom metalu čekali. Plačtivý nářek nosiče rakve nad vším ztraceným. Počet členů se s výměnou kapely nezměnil, jedna kytara ale na pódiu přibyla, a tak není divu, že se tady na rify kladlo více důrazu. Díky tomu byl celkový, stále dost hlasitý sound ostřejší a méně stojatý než u Sinistro. Vyšší hlasitost jen umocňovala ten pocit setkání s kosmickým, hudba byla cítit celým tělem a přesto jako by se nesla z velké dálky. Podle reakcí publika jsem na konci setu nebyl jediný, na koho Pallbearer udělali dobrý dojem.

Trochu už jsem pozapomněl na to, jakou atmosféru mají metalové koncerty, a tak jsem se musel pousmát, když některé hlasy z publika začaly skandovat „Paradise! Paradise!“ asi tři minuty po skončení Pallbearer. Postupně se přidávaly další a další hlasy a nakonec se všichni dočkali. Za mohutného aplausu se na pódiu objevili Paradise Lost, veteráni žánru, kteří za necelých třicet let své existence vztyčily mohutný nosný sloup doom/death metalové scény.

Kolem a kolem vlastně není tolik o čem psát. Paradise Lost hráli naprosto precizně. Dost dobře vědí, v čem jsou dobří a silní, a stejně dobrou mají i představu o tom, co hrát. V součtu vám jejich hudba v podstatě nedovolí se chvíli soustředit na něco jiného, obalí vás v hladivých jemných partech jen proto, aby chvíli potom přitvrdila a drtila vám kosti svojí silou a tíživostí. A znovu dokola, bez možnosti se vymanit. Byla to opravdu čistá muzikantská paráda, umění v pravém slova smyslu. Dvoukopák, který přesně věděl, kdy se do toho opřít, basa sice méně nápadná, ale přesto dost silná v momentech, kdy se její zvuk prodral skrze kytary. A k těm snad ani není co dodat, perfektní práce i vizuální dojem z obou kytaristů.

Korunkou toho orchestru marnosti a vnitřní prázdnoty byl pak hlas Nicka Holmse, který zněl jak ze studia, a to jak v čistých partech, tak při silném a destruktivním growlu. Celý dojem z hudby Paradise Lost vystihoval Nickův výraz, zachycující vnitřní, nehnuté prázdno, které nepomíjí, ani když všechno kolem křičí a burácí. A taky jeho označení vlastní tvorby jako „Songs to be murdered by„. Chválu si zaslouží i setlist, kde se podařilo vše propojit tak, aby si na své přišel každý. Tvrdší songy doplňovaly pomalejší a naopak, nová tvorba z ještě horkého alba Medusa se prolínala se starou a všechno do sebe zapadalo jak hroutící se lego. Vůbec nejlepší moment byl, když po nové skladbě Blood and Chaos hrála naprostá klasika As I Die. Lidi se dostávali do transu s blaženým výrazem a rukama nad hlavou. Mě osobně pak potěšil první přídavek v podobě otvíráku minulého alba, song No Hope in Sight, který skvěle vystihuje celé Paradise Lost. Má v sobě kousek všeho, co napříč diskografií Paradise Lost ovlivnilo.

Tady opravdu nešlo jinak než jen chválit, protože… hudba je pro některé muzikanty jen zábavou, pro někoho je navíc i řemeslem, a pro někoho, jako třeba pro tyhle britské matadory, je řemeslem mistrně zvládnutým a vyšperkovaným do poslední ponuré noty.