Flag Of Democracy – No School, No Core

„Být v pozici, kdy si můžeš dovolit na všechno srát, ti dává sílu,“ shrnují svou filozofii veteráni z Filadelfie Flag of Democracy. Na desce No School, No Core ukazují, že i po téměř čtyřiceti letech na scéně se dá dělat pořádný punk rock.

„Na tom být v kapele je něco strašně trapného,“ směje se Jim McMonagle, kytarista a zpěvák filadelfských F.O.D., „…všechno to self-promo, utváření image, nabízení se. Vždycky jsme se tomu spíš bránili. Nevím, jestli je to pro kapelu dobře nebo špatně.“ Flag of Democracy jsou pravděpodobně nejdéle aktivně hrající hardcore punkovou kapelou vůbec a před pár týdny oslavili šestatřicet let existence devátou dlouhohrající deskou s názvem No School, No Core. Přestože kovaní fanoušci nešetří dlouhá léta superlativy a filadelfské trio si u mnohých stihlo vydobýt kultovní status, všeobecného věhlasu nikdy nedosáhli. Je ale něco děsně sympatického na tom, když kapela desítky let víceméně kašle na oficiální fotky, do jisté míry se sama sabotuje a přitom dál funguje, protože ví, že její síla je jinde.

Ta zpočátku spočívala v šílenství – extrémní rychlost, skoky do publika, ničení věcí, maniakální jekot –, plán v hlavách patnáctiletých nerdů zněl jasně: absolutní chaos. První koncert v Camdenu v New Jersey v roce 1982 s legendárními Minor Threat, Agnostic Front, SS Decontrol a filadelfskými krajany Crib Death tomu trochu odpovídal (a nejen proto, že do dodávky Minor Threat narazilo auto a Ian MacKaye koncert odzpíval s narychlo ošetřeným zlomeným palcem a krvácející hlavou). McMonagle disponoval několika kytarami, kterým zpřetrhal během setu struny nebo je jinak znefunkčnil. Rozmlácené nástroje se válely všemožně po pódiu, na němž tři zpovykaná děcka pořádně nevěděla, co dělají, ale čišela z nich nevídaná energie. Tahle fáze ale netrvala dlouho, protože kapelu brzy napadlo, že by možná bylo fajn začít se brát trochu vážně a soustředit se na skládání hudby a nahrávací proces.

Melting pop

Ne, že by svou tvorbu nějak zpomalili nebo učesali, ale od poloviny osmdesátek lze v písních přeci jen slyšet určité tvůrčí ambice, i když jde pořád o zběsilý punk. Problém mnoha raných hardcore punkových kapel je monotónnost. Třebaže jedněmi z nejnosnějších pilířů žánru jsou intenzita a energie, stojí-li tvorba jenom na nich, stačí slyšet pár songů a slyšeli jste všechny. Souvisí to se stylistickou a do jisté míry i ideovou uniformitou prvních let severoamerické scény. To ale není tak úplně kritika. Hardcore sloužil především jako ventil, nad ničím moc nepřemýšlet. Jenže Filadelfie počátku osmdesátých let nenaplňovala obvyklou a ne úplně neoprávněnou představu testosteronových koncertů, jaké byly k vidění například v New Yorku, ve Washingtonu nebo v Los Angeles. Filadelfie byla outsider, ale v její hudební a sociální neuchopitelnosti tkvěla podle pamětníků právě její největší síla. „Fily je cool. Fily je divná. Nejde definovat konkrétní filadelfský zvuk, lidi si tak nějak dělají, co chtějí,“ líčí McMonagle místo, kde byla otevřenost a inkluzivita absolutní základ. „Mí první blízcí homosexuální kamarádi vzešli z punkových koncertů ve Fily. Představa, že by se nějaká LGBTQ nebo nebělošská děcka nebo mladé dívky cítily vyloučené z punkové scény, jde proti všemu, co pro mě tohle prostředí během vyrůstání znamenalo. Myslím, že jsme byli všichni podivíni, a tohle pouto bylo silnější než cokoli jiného.“

DNA filadelfské punkové scény utvářeli podle McMonaglea Hispánci, homosexuálové, dívky, Japonci, Afroameričané a celá řada dalších lidí. Byla tam divokost, ale chyběla zlá krev. Tamější skini by se prý dali s nadsázkou charakterizovat heslem „unite and be nice“. A tento spletenec veškerých vlivů vrostl i do hudby F.O.D., v jejímž základu je sice „žvýkačkový pop“, jak připomíná fanoušek a kamarád kapely Chuck Meehan, který s nimi v devadesátých letech absolvoval evropské turné, ale ten často nabírá nebývalých podob. Kvůli neustálé žánrové rozkročenosti a práci s elementy noisu, popu, thrashe, grindu nebo disonantního jazzu vlastně nikdy úplně nezapadli do určené škatule. Nelze je považovat za pop punk, přestože napsali spoustu skvělých pop punkových songů, zároveň je nejde tak úplně redukovat jen na hardcore, i když by k tomu poslech nejnovější desky mohl svádět.

Respekt jako rezistence

No School, No Core je v rámci diskografie kapely jedno z nejméně experimentálních alb. Jednatřicet minut rychlého melodického hardcore punku tvoří dvacet songů, z nichž drtivá většina nepřesáhne devadesát vteřin. Pryč jsou tříminutové hlukové stěny korunované dvacetivteřinovým manickým thrashem z desky Fodworld (2000) nebo acid rockové delayové meditace obohacené o dialogy lidí na ulici z Down with People (1990). No School, No Core jakoby odráželo tempo a šílenství současnosti. Děje se toho příliš, je potřeba se vykřičet, „z klauna s kladivem jste udělali krále“ a trpíme přebytkem lidí, kteří zaslouží vyfakovat. Spěcháme.

F.O.D. se s tím od počátku nemažou a hned v úvodní Sick Animal dávají jasně najevo, co si myslí o všech kazatelích nenávisti, kteří v současnosti vylezli z nor a bahní se v přízni frustrovaných. Vztek a konfrontace prvních minut (nebo spíše vteřin) ale nejsou samoúčelné, hate speech navoněná coby free speech má reálné implikace. „Těla dětí vyplavená na břeh, na kterých nezáleží, protože jsou hnědá,“ popisují bez snahy o poetický jazyk skutečnost a její vnímání v Let’s Build a Wall. Člověku se skoro chce napsat, že F.O.D. pojmenovávají věci pravými jmény, kdyby to už neslyšel tisíckrát od politicky nekorektních hrdinů, kterým nic nehrozí. Celospolečenské pokrytectví nejlépe vynikne, když v Ticket to Riot připomenou mantru „all lives matter“, kterou se konzervativci oháněli při protestech Afroameričanů proti policejnímu násilí. V současné realitě odtrhávání dětí migrantů od svých rodin, jejich systematické démonizace z nejvyšších politických pater nebo cílených ozbrojených útoků na konkrétní skupiny obyvatel pak vyznívá přinejmenším tragikomicky.

Stejně jako rap fungoval hardcore punk vždycky jako svébytná forma společenské analýzy. Texty kapel poskytovaly střípky ze životů na předměstí, ukazovaly, co to znamená žít v chudobě, zažívat policejní brutalitu nebo sledovat dopady korupce na lokální infrastrukturu. Zároveň prozkoumávaly vnitřní prožitky interpretů, stavy paranoie, deprese, izolace či úzkosti. I na No School, No Core lze číst podobné vypořádávání se se světem na několika rovinách. „Podívej se na mě, na veškerou mou bolest, rád ji vystavím na odiv,“ vřeští McMonagle v Self Medication/Yeah Yeah Yeah, „…důvěřuji o trošku víc než většina.“ Důvěra v ostatní jako zdroj bolesti. Zranitelnost, za kterou se tři pánové přesáhnuvší padesátku nestydí. Flag of Democracy ve svých písních v průběhu let častokrát zabředávali do iracionálních děsů, jakými jsou mezilidské vztahy. Dysfunkční rodiny na pokraji existenčních krizí a násilí v nich kořenící se prolínají celou jejich tvorbou a neustále připomínají odvrácenou stranu Ameriky. Případně prostě dávají jako ve čtyřicetivteřinové Fan Service nahlédnout, že i když to můžou myslet dobře, jsou lidi často navzájem se ničící monstra.

Vyznění No School, No Core je ale překvapivě pozitivní. Ať člověk čelí čemukoli, skoro vždycky má možnost nezachovat se jako kretén. „Nenechám se tebou definovat,“ vyjasňuje McMonagle v Textbook for Morons grunt příčetnosti a následně vyjmenovává socializační aspekty, jako jsou barvy a s nimi spojená očekávání, Bůh, vlajka, národ – externí tlaky posouvající směr, jakým se bude od dětských let ubírat náklonnost. „Vítejte v rape culture. Jsou kluci jen supi a dívky nic víc než kořist?“ Fundamentální otázky, které si většinou prostě neklademe. Nejde sice uniknout tomu, co nás formuje, jde to ale reflektovat a v rámci omezených možností nereprodukovat.

V závěrečné Not Going to Start a War kapela připomíná, co všechno nestojí za válku. Bible, korán, tóra, technologie, prezident, papež, vláda, zbraně, ty nebo já – stejně nakonec všichni „skončíme v hlíně“. McMonagle sice pochází z „katolické hroudy“, ale přesto nemá potřebu začínat válku v jakékoli podobě. Toto absolutní odmítnutí zastřešujících konceptů, které vždycky poskytnou dostatek materiálu k racionalizaci hierarchií, napadání odlišností nebo jakýchkoli jiných „bohulibých nezbytností“, je míněné jako osvobození. „Věřte v jedinou věc, věřte v lásku, respektujte se navzájem,“ zpívají F.O.D. v Believe in Love. V jeden moment McMonagleův hlas téměř připomíná vztekající se dítě, jakoby tím chtěl ilustrovat naivitu a zoufalou neefektivitu celého prohlášení. Vzhledem k tomu, že v písni respekt k ostatním stojí proti arbitrárním hranicím, které si v sobě utváříme, abychom ospravedlnili to, že se k ostatním chováme „jako k dobytku“, se tato naivita ve světle současných událostí dá ale v klidu překousnout.