Na kult jménem Mighty Sounds pějeme chválu každoročně, protože krom velké festivalové hudební události pro nás znamená i obrovský sraz všech blízkých přátel, kamarádů i známých, ať se s nimi vídáme denně, občas nebo právě jednou do roka na místě, kde rock’n’roll je stále naživu.
Žádné plýtvání časem ani slovy a hned v úvodu se vrhneme na jména a zážitky, jež mi utkvěly výrazně a pozitivně. Jestli někdo hnul žlučí security panáků a dokázal rozproudit akci, byly to kanadské hardcore lopaty Get The Shot z Québecu – měl jsem o nich povědomí, ale asi jsem je podcenil. Energie se potkávala s myšlenkou, zamyšlení šlo ruku v ruce s naprostým fyzickým odreagováním a i přes bláznivé vylomeniny hudebníků a především lidí z publika se – světe div se – nikomu nic nestalo. Věčná škoda, že během setu jamajských klasiků The Heptones bylo v Monster stanu nedýchatelno a tančit se dalo tudíž jen těžkopádně a na hranici vyčerpání. Pro milovníky starého ska nebo reggae představoval set vokálního tria, podpořeného backing kapelou, kterou nebyl nikdo jiný než členové The Chancers, jeden ze zlatých hřebů letošního ročníku. Láska a empatie! Čísla mají mnoho významů a dokážou být důležitými symboly. 265. Akustický set Banána a jeho aktuálního projektu I Am Pentagon vyslal mráz po zádech a pěsti do křečovitého zatnutí. Utlačování a zloba se nesmí podceňovat, stejně tak boj za svobodu nikdy nebude klišé.
Český Rollins a jeho divoké sdružení Thalidomide se hudbou i promluvami mezi písněmi tvrdě obouvají do politiků, establishmentu, zabedněnosti a pokrytectví lidí; nutí vás zamyslet se nad dlouhodobými i čerstvými problémy. Krátké a rychlé skladby, rozvášněný hardcore punk, a navrch ostrá a výstižná slova – nemám, co bych dodal. Varovat i rozesmát umí skate punkoví Krang, jejich svěží tvorba se dokáže dostat od Kurdistánu přes filmovou až po herní tématiku; stíhají kritizovat i bavit. Mezi vším tím moderním punkovým šílenstvím se stihl člověk rozhoupat se Swing Bandem Tábor a alespoň na chvíli zapomenout na hrůzy dnešního světa.
Když se zamyslím nad plzeňskými folk punkovými Cheers!, letos se na velké stagi chovali a doufám i cítili opět o trochu sebejistěji, k čemuž přispěla jak podpora fanoušků z města, v němž skupina vznikla, tak zkušenosti z nahrávání i turné. V dnešní době, kdy je scéna přehlcená různými folk punky pochybné kvality, mají Cheers! štěstí, že si zachovávají tvář. Abych celou dobu jen nepěl chválu, měl bych jedno z hlavních zklamání festivalu, jímž byli mí milovaní Hillbilly Moon Explosion. Těšíte se, doufáte, vlastně vás dlouho oblíbené hvězdy nemohou zklamat. Na začátku show jsem byl oddaným nadšencem v první řadě, v polovině koncertu jsem odcházel znechucen. Utahané provedení skladeb, téměř nulové registrování publika, natož komunikace nebo kooperace. Nuda, zklamání, upřímně – nechci ani vědět, co bylo dál. Možná příště, Emanuelo.
Pravděpodobně jsem se příliš namlsal švédského rock’n’rollu koncertem The Hives, protože Royal Republic možná fungovali jako stadiónová rocková sranda, mě ale naživo vůbec nebavili. The Dreadnoughts sice byli vtipní, ale doplout si na bar pro pivo na složeném party stolu ještě není všechno, čekal jsem mnohem silnější hudební zážitek. Méně chlastu, více muziky! Příště dám širší prostor švédským Misconduct, při přebíhání na další produkci zněli chytlavě, uměli zaujmout a probouzeli chuť vzít prkno a jít skejtovat.
Jenny Woo’s Holy Flame je projektem, fungujícím převážně díky upřímnosti a charismatu front-skin-girl. Byla radost sledovat nadšení Jenny nejen během vlastního koncertu, kdy spolu s ní zpívala velká část Lucky Hazzard stanu, ale i to, že si užívala festival, objevila se na koncertech kanadských krajanů i dalších kapel, a tančila v Buben Territory. Nesobecké skinheadství bez pózy ještě nezemřelo. Koňskou dávku politiky a naštvanosti bylo možno vychutnat si během shows hardcore punkových What We Feel z Moskvy a nekompromisních oi! core Španělů Non Servium. Spojují je jak hudební projev, rozštípávající na třísky vše v dosahu, tak i vlna solidární energie nebo ostře vyhraněné názory a kritika poměrů ve společnosti. Je libo brutální zvuková stěna, co vás nemilosrdně smete v duchu post-hardcorového šílenství? Odpovědí jsou vzhůru stoupající a kult utvořivší Lvmen.
K hudebnímu svátku patří i řádná zhovadilost. Té se dočkal třeba ten, kdo se připletl k performanci a akustickému vystoupení „punk rock’n’rollového“ uskupení Vrámci Možností. Řekl bych, že vesnička Obořiště mě bude ve snech ještě dlouho pronásledovat. Ze seance s noise punkovou smrští, kořeněnou hardcore, jsem byl rozpačitý. Fvtvre ve mně zanechali zmatek a neschopnost se uklidnit, zvláštní znepokojení. Pokud to bylo účelem, splnili úkol na výbornou. Zprávu, již se snažili předat pánové ze Supertesly, jsem naopak zachytil s přehledem. Příjemné překvapení festivalu, dokonale vystižený zvuk následovníků amerického heartland rocku se všemi jemnými nuancemi, od punkových zážitků a průšvihů, přes šimravý retro pocit, až po vzpomínky na mejdany a ty, jež jsme měli rádi, a už s námi nejsou. Krásný výlet v našem starým Fordu.
Rockabilly fešáci The Beautifuls si přivezli posilu v podobě swingového tělesa Blue Orchestra a symbióza fungovala během jejich vlastních písní a dokonale padla coveru provařené skladby Rock Around The Clock, jejíž nejslavnější verzi mají na svědomí Bill Haley a jeho Komety. O dost stydlivější byli indonéští psychobilláci Prison Of Blues. Po problémech s technikou opatrně rozjeli show, která nijak neurazila, ale do paměti se příliš nezapsala. Dostatek temperamentu a drzosti mají naopak rock’n’rolloví Arrogant Twins, jimž nechybí příchuť whisky, vůně benzínu a garáže, ani svižné tempo a úderné aranže, dokazující, že i ve dvou lidech můžete dělat zatraceně ostrou muziku.
Škoda, že z koncertů oblíbených italských ska punk chuligánů Talco a německých punk rockových válečníků ZSK jsme stihli poslední songy setů, tedy St. Pauli a Antifascista. Folkařina pod taktovkou The Rumjacks pro mě byla bohužel spíše sympatickou kulisou k toulání a setkávání se známými tvářemi. Podobně jsem na tom byl se setem hardcore veteránů Sick Of It All, zatím mě pokaždé dokázali strhnout, tentokrát to i přes narozeniny Lou Kollera nefungovalo. Jinak zapůsobili magoři z Bostonu, rozjívení Slapshot – brutální hardcore mlátička smetla všechno, co jí stálo v cestě, dokonale skloubila agresivitu a dlouho pěstovaný hudební potenciál.
Z těžké nostalgie jsme si pár songů odzpívali s Totálním Nasazením a vtipně zavzpomínali na punkové začátky. Nebylo od věci jít se podívat na španělské Rude Pride – přivezli porci svěží hudby pro working class s důrazem na oi!, kořeněnou špetkou hardcore a občasným zpestřením v podobě reggae a ska. Britští psychopati The Zipheads byli dokonalým uzavřením jedné festivalové noci, během které už jste nezamhouřili oka, nebo se vám zdály pekelně krvavé sny. Živě nemrtvá a parádně fungující fúze stylů, zahrnující i swing nebo surf, pro niž je škatulka „psychobilly“ až příliš těsná.
