Fatum – Life Dungeons

Z Moskvy občas dorazí i něco jiného než Putinovská propaganda, tamní punk má za poslední desetiletí již své jméno a mládež s touto image tam pořád nemá tak úplně na růžích ustláno, ale to byl vždy pohon rocknrollového vzdoru. Ukázkou toho mohou být právě Fatum a jejich zatím poslední deska s názvem Life Dungeons. Před lety mě zaujali svým garážovým stenchcore na první desce, ale jsme už o nějaký ten pátek dál a Fatum vyzráli jako víno ve slunečné sezóně.

Od prvních tónů tu dostanete ukázkový archetyp toho, čemu se v 80. letech začalo říkat stenchcore. Punky zahraný zlý podzemní metal pohrávající si s kvílivými kytarovými rify a se záhrobním zlounským řevem zpěváka, umocněný poctivou dávkou echa. Od prvního momentu je jasné, že oproti starším nahrávkám se zvuk usadil a rozjasnil, což je jen a jen ku prospěchu věci. Po úvodní instrumentálce mě následná smršť naprosto dostala, Infermational Battlefield v rychlém tempu evokuje pozdní Anti-Sect, rané Cerebral Fix nebo klasické Deviated Instinct. Následující Fate pak zní, jako kdyby banda rarachů ukradla nápady starým Judas Priest a přetvořila si je k obrazu svému. Mé metal-punkové já je naprosto pohlceno, a to už se nezmění do konce této sedmi skladbové kolekce.

Fatum dospívají ke stejným výsledkům jako britští otrhaní punks, kteří se rozhodli v půli 80. let na podlahách squatů křížit Rudimentary Peni s Celtic Frost a Crass se Slayer, to vše při poslechu Motörhead, šňupání lepidla a popíjení cideru. Tak jako jejich předchůdci jsou v hudebně estetickém konceptu Fatum ve své podstatě metal, ale takový, o kterém si každý, kdo má v sobě punkovou strunu, okamžitě uvědomí, že reálným metalem vlastně není. Zároveň nabízí takovou míru temné atmosféry, o které si všichni ti metalističtí bubáci mohou nechat jen zdát. Možná je to i zásluhou neučesanosti a specifickému charakteru zvuku a aranží, dík čemuž vše zní o poznání autentičtěji, možná je to i rytmickou syrovostí, každopádně to vše dohromady vytváří koktejl, který mě i dnes oslovuje stejně tak jako v časech, kdy Sacrilege, Deviated Instinct či Hellbastard vydávali své první desky. Do tohoto konceptu zapadá i vzhled obalu, kde se keltské ornamentální motivy prolínají s kresbami válečných výjevů v duchu lehce dětinské reinterpretace Slaina. I to je v mých očích plusem této desky.

Life Dungeons je s náskokem nejlepší nahrávkou v dosavadní diskografii této moskevské kapely a je skvělé, že si konečně našla cestu do vinylových drážek.