Esazlesa – St.Tropez

Úvodem nebudu zastírat, že nemohu vystát vše, co se škatulkuje jako emo, screamo či post-rock. Na veškeré atributy těchto stylů reaguji asi tak jako upír na namířený krucifix. Je to pro mě zosobnění celého toho hudebního odpadu devadesátých let a desek, které se nedaly doposlouchat do konce. Ve spojení s tím na mě přelepka na obalu nového desetipalce chebské kapely Esazlesa, říkající „Czech post-rock/screamo“, působí tak trochu jako rudý hadr na býka, ale po recenzi jejich předchozí desky se ode mne snad pozitivní hodnocení ani neočekává.

Deska je zabalena v celkem hezky působícím kresleném a zároveň jednoduchém obalu, navíc je to desetipalec, což je můj oblíbený formát, bohužel dnes vzhledem ke své výrobní ceně poněkud opomíjený. Takže dva plus body za nehudební část desky jsou z mé stany bez váhání uděleny. Úvodní píseň St.Tropez rozjíždí výrazný melodický rif, podpořený příjemným zvukem kytary, bohužel s nástupem bubnů jsem opět vržen do sféry stejných pocitů, jaké ve mně vyvolávaly předchozí nahrávky kapely. Do hudebního prostoru, ve kterém si v duchu opakuji: „Proboha proč?“ Proč někdo hraje tempa, která patrně úmyslně nešlapou a vlastně rozbíjejí nosnou linku kytar? Ano, chápu, je to umělecký záměr, ale to nic nemění na tom, že se to v podstatě nedá poslouchat. Další obdobný moment přichází s nástupem zpěvu, který jako by byl nahráván mimo hudbu, jak rytmicky, tak i frázováním. Navíc zpěvák je obdařen obzvláště nepříjemnou barvou hlasu. Deska se dál nese v obdobném duchu, ovšem ze svého pohledu musím konstatovat, že Esazlesa tady operují s o poznání výraznější kytarovou melodikou a třeba druhá píseň Tahle party nekončí má povedený středně tempový part, načínající její závěrečnou část a neméně dobré finále. Třetí song je plný pubertálně patetických klišé, ale když se po zdlouhavém počátku rozjede někdy po dvou minutách celá kapela, má to něco do sebe, možná i dík tomu, že bubny hrají konečně rovně. Závěrečná skladba pak opět začíná překvapivě hezkou kytarovou linkou v poklidném duchu, kterou nakonec opět převálcuje vokalistův jekot. Tak si říkám, že ačkoliv patřím k těm, kdož jsou poměrně zásadně fixovaní na zpěvový rozměr hudby, v případě Eszlesa bych asi lépe rozchodil pouze instrumentální podobu písní.

Tak to je asi vše o zatím poslední nahrávce chebské kapely, která si asi najde posluchače v řadách lidí, kteří vnímají hudbu z diametrálně odlišného úhlu pohledu než já. Stejně jako jsou pro mne na věky neposlouchatelné všechny ty desky z devadesátých let, co žánr definovaly, a v tomto vím, o čem mluvím, stačí zapátrat v regálu s vinyly. Nakonec ale negativní recenze je mnohem výraznější reklama než recenze pozitivní či neutrální, a tak vlastně, ač nechtěně, propaguji věc, která mi hudebně nic neříká.