English Dogs – We Did, We Do, We Always Fucking Will!

Většina reunionů „legend“ první a druhé vlny punku bývá k smíchu. Kapely naráží na nedostatek soudnosti, energie a nápadů, a není výjimkou, že s původním line-upem je už spojuje jen jeden, či vůbec žádný člen. English Dogs tu máme hned dvakrát. Jednou s původním bubeníkem Pinchem, který pokračuje v podivném metalovém hybridu, který definoval už v polovině 80. let, a po druhé se zakládajícím zpěvákem Wakeyem, kterému ještě zůstala špetka opravdovosti punku. Wakey se s původními English Dogs rozkmotřil někdy v roce 84 během evropského tour, když poslední kapkou, která umocnila frustraci z příklonu k metalu, byly obrovské výtržnosti Hell’s Angels na koncertech. Wakeyho cesta se pak protnula s tou Pinchovou ještě v roce 1997, kdy se sešli u projektu The Wernt se členy GBH, dnes ale Wakey nemůže přijít na jméno jiným English Dogs než těm svým. Údajně nemůže brát vážně kapelu, kterou vede kříženec strýčka Festera a školníka v Bradavicích.

Wakey svoje English Dogs obnovil v roce 2003 a novinku We Did, We Do, We Always Fucking Will! si vacuum cleaner for pet reviews ve své vinylové edici pod křídla vzal Papagájův Hlasatel Records. PHR dlouhodobě pomáhá dostávat do dvanáctipalcového formátu ty zahraniční nahrávky, které by se vinylu jinak nedočkaly. Platí to i pro letošní vydání Perfume And Piss od GBH, Riot od UK Subs a právě English Dogs. Rok 2014 není rokem 1984, a tak We Did, We Do, We Always Fucking Will! není tak přímočará jako Invasion Of The Porky Men, ale nasraný výraz zpěvákovi zůstal. Hned úvodní Ripper On The Street jasně nastolí, o čem bude příštích patnáct songů. Ostré kytary, výrazný chraplák, se kterým Wakey skvěle pracuje, krátká sóla, precizní bicí. Staré nevyřízené účty se projeví v Death To The Dogs a tenhle song přesně definuje postoj „punkových Dogs“. Nejlepším songem první strany je určitě Brand New Walk, písnička stejně zběsilá, jak stepařské sólo, které obsahuje. Pekelná jízda. Po dvou slabších zářezech upoutá pozornost Chemical General a přesně tady je znát Wakeyho skvělá intonace, skoro až divadelní projev, a to je myslím jedna z věcí, která English Dogs nesráží do oné kategorie „trapných reunionů“.

Stranu B otevře načuřená Pater Betrayel a je vidět, že English Dogs nezapomněli, jaká síla tkví v jednoduchosti. I taková Never Say Never? Fuck Off, Never! zní, jako kdyby bylo panům tak o dvacet let míň. Vlastně celé album je vzteklé, rozohněné, téměř nic na něm neodpovídá tomu, že se jedná o desetiletí vyvařené jméno. A i přes striktní žánr se nebojí použít třeba foukací harmoniku, ženské vokály nebo elektronikou zkreslený hlas. A neštítí se si závěrečnou Ma Baby střihnout spíš ve stylu Toma Waitse než English Dogs.

Vlastně jsem od We Did, We Do, We Always Fucking Will! nečekal tolik zábavy, kolik mi dala. Je to jiné album, než jsem si představoval, není myšlenkově omezené, ale přesto je natolik tvrdé a rychlé, aby se dalo brát jako důstojný následník Invasion Of The Porky Men. Těch čtrnáct měsíců tvrdé dřiny je z něj cítit, stejně jako z jeho neodfláklého obalu, který obsahuje i tištěný vnitřní sleeve s texty a fotografiemi. Chtěl bych vidět Wakeyho partu živě, ale pozor na to, kteří English Dogs přijedou.