Koncerty kapel, který hudebně i textově koketují se smutkem, ztrátou a depresemi, mívají často ponurou atmosféru – publikum skupinově pokyvující hlavami, které jsou v mysli unášeny oceánem melancholie kamsi do tmy. Dneska to tak nějak neplatí, ačkoliv Touché Amoré rozeznívají pražskou MeetFactory jednou srdcervoucí písní za druhou, nemůžu se tomu ubránit. Do hlavy mi stoupá štěstí a při nárazech do ostatních v prvních řadách se nemůžu přestat usmívat. V muzice je divná chemie a láska ke kapela je zvláštní katalyzátor.
Ale zpátky na začátek, sobota večer a já objevující pro mě ještě neokoukanou MeetFactory. Moc mě baví hlavně dvoreček pod městským okruhem, perfektní místo na cigáro před koncertem. Uvnitř se chystají Portrayal of Guilt, někde vzadu za nimi čekají na svůj čas na pódiu Touché Amoré a Deafheaven.
Nástup je těžkotonážní, texaská trojice se valí vpřed ve zvláštním disonantním rytmu podloženém samply, které vyplňují ticho mezi songy. Mám chvílemi problém orientovat se, kde něco končí a něco dalšího začíná, celý set splývá do zvláštního představení. Má to ale sílu, které navíc dává vyniknout perfektní zvuk. Pětadvacet minut a pódium je prázdný. Dojmy, ať jsou jakýkoliv, ale zůstávaj.
Mluvíme-li o dojmech, následující hodina jimi naprosto přetejká. Jak se cítím při setu Touché Amoré, už ukázaly první řádky. Nemůžu si pomoct, ale tahle stínem smutku doprovázená pětice ze slunné Kalifornie je záležitostí, která se mi svojí citlivou, neprvoplánovou muzikou s nádechem ema připoutala ostnatým drátem k srdci. A koncert je velké zadostiučinění. Nějak vlastně ani moc nevím, co se kolem děje, zavřenej ve svým zážitku si skáču kolem, a když se zrovna nesměju, zpívám. Set odpálený celou deskou To the Beat of a Dead Horse uplyne hned a nechybí mu snad vůbec nic. Možná jen New Halloween.
Už teď je tenhle report moc dlouhej, a to právě začínají hrát Deafheaven, kteří by vydali na tunu dalších odstavců. Tentokrát se posouvám dozadu a set téhle svérázné kapely bořící škatulky subžánrů dávám zpovzdálí s espresem v ruce. U jakýkoliv jiný kapely bych se v tenhle moment nejspíš cítil divně. Deafheaven jsou uchvacující, v čemž jim navíc pomáhá už zmíněný excelentní zvuk. Propojení klidných post-rockových kytarových linek s black metalovým vokálem hrozí utopení se v akustickém bahně, v MeetFactory se ale pohroma nekoná. Zní to dohromady krásně. Přidává tomu taky zajímavá stage presence kapely, v hlavní roli s Georgem Clarkem, pro kterého není žádná pasáž songů nevhodná pro řádný headbang. Popravdě nevím, jaké songy zazněly a jaké ne, z tvorby Deafheaven si vždycky pamatuji útržky, které zůstávají v hlavě, spíš než celé písně. Ale v jistých momentech se chytám a užívám si plnost jejich hudby. Kapela má naštěstí dostatek prostoru pro to, aby plně roztáhla svá křídla, do kterých následně MeetFactory skrývá.
Když jsem teď na konci, napadá mě, že jsem prostě mohl napsat, že to bylo super. Ale… tak jako Touché Amoré či Deafheaven dělají to, co dělají, aby sami sebe nějak vyjádřili, tak jsem vám i já s tímhle vyblil kus sebe. Tohle s vámi udělá muzika.
