Kate
Vyprodáno, než bys řekl švec. Prodej vstupenek jsem nestihla, tak se na poslední chvíli pokouším od někoho lístky odkoupit. Postupně se začínám smiřovat s tím, že tuhle úžasně šílenou kapelu prostě neuvidím. Skupinu King Gizzard & the Lizard Wizard sleduji již od jejich prvního alba I’m in Your Mind Fuzz z roku 2014. Modlím se, aby to vyšlo. Ve finále se dokážu prokousat fake profily a spamboty na Facebooku, kteří si mi snaží prodat lístky, a narazím na někoho normálního, komu to prostě nevyšlo. Něčí smůla je moje štěstí a velká radost.
Divadlo Archa se postupně naplňuje lidmi. „Tady se natáčí show Jana Krause.“ To mě teda fakt netankuje. Na merch je větší fronta než na pivo. Není divu, mají krásnej artwork a jejich vinyly se v ČR taky blbě shání, takže si tu frontu vystojím.
„Půjdeme na balkon, tam na ně hezky uvidíme.“ V osm začíná hrát předskokan. Na pódium přichází Grace Cummings, o které popravdě nevím ani ťuk. Se zájmem sleduji, co z toho bude. Půlhodinová kytarová smršť a zpěvačka s hlubokým (a možná trochu vychlastaným, ale kdo ví) hlasem, který rozvibroval všechny stěny. Grace i její kapela mají zvonáče a celkově působí dost americky, i přestože jsou z Austrálie. Nevypadá to vůbec špatně, ale jak rychle začali, tak taky skončili. Další půl hodinu se pak připravuje stage pro hlavní aktéry – King Gizzard & the Lizard Wizard.
Už jen to jméno vás dostane. Ať už si představíte cokoliv, určitě to předčí vaše očekávání. Na pódium přichází šest spíše ležérně oblečených Australanů. Teď začíná show. Pulsující kytary, klávesy a fascinující projekce za zády. Ani nevím, jak jejich hudbu popsat. Experiment, stoner rock, občas trochu electro, občas trochu metal. Jde vidět, že je to banda hudebních nadšenců a rádi experimentují se zvuky i nástroji. Na své si rozhodně přijdou fanoušci instrumentální hudby, ale myslím, že i ti z vás, kteří mají radši texty, to dostane stejně jako mě.
Na kapele bylo vidět, že si to užívali a během koncertu se občas zdálo, že zapomněli na publikum a hráli a jamovali jen tak pro sebe. Z jedné písničky krásně přecházeli na druhou a zpátky. Nechyběly ani mikrotonální kytary a pecky z mikrotonálního alba Flying Microtonal Banana, který je prostě super nejen pro svůj název. Moje oblíbená Rattlesnake nezazněla, ale chápu, že je asi trochu ohraná. KGLW to chtějí pro své publikum udělat trochu zajímavější a navnadit je k poslechu nového alba Omnium Gatherum.
Na balkoně je sice fajn výhled, ale je tam taky 40° C. Leje ze mě jako z konve. Divím se, že nikdo nezkolaboval. V divadelním prostoru lze cítit pot (čti česky) i pot (čti anglicky). Lidi dole si pinkají s nafukovacím krokodýlem – maskotem kapely. Pořadatelé ze solidarity k horku rozdávají prvním řadám dole lahve s vodou. Zpívá se, tančí, trsáme hlavami i celým tělem. Když to KGLW rozjedou, tak vás to nenechá klidnými. A při pomalejších částech písničky zíráte na vizuální projekci na stěně, která by mohla způsobit epileptický záchvat, ale vás to fascinuje.
Z koncertu jsem odcházela spokojená i přesto, že nezahráli většinu mých oblíbených písniček (např. Nuclear Fusion a Superbug), což asi hodně vypovídá o jejich kvalitě. Druhý den se probudím a mám takový ten zvláštní surrealistický pocit, že se mi to jen zdálo.
Později na internetech zjišťuji, že KGLW ruší zbytek turné ze zdravotních důvodů. Jejich kytarista Stu trpí Crohnovou chorobou a potřebuje se vrátit domů. Ještě večer byl plný síly, křepčil na podiu a skákal do davu. Takže z evropského turné tedy odehráli pouze Irsko, Řecko a ČR. Tak to bylo fakt z prdele štěstí.
G.Zs
Když se Bůh rozhodl vyhladit ze světa vše živé pro jeho špatnost a zkaženost, našel zalíbení ve spravedlivém Noemovi, kterému poručil seskupit od každého živočicha po plodném páru a postavit nevídané plavidlo nazývané Archa. V divadle Archa bylo první srpnový pátek v podpalubí rozhodně víc než od každého živočicha plodný pár. Smrad a hluk se linul kolem.
Tak, teď si představte, že na palubu této samaritánské kocábky nedorazil biblický stařík Noe a jeho Kelly Family, ale Král Žaludek a jeho čarodějná ještěrka, která neměla v plánu zachránit zemskou populaci, alespoň ne konvenčním způsobem.
Já na kajutu té houpavé várky naskakuji jak jinak než na poslední chvíli. Biblická bouřka začne svůj apokalyptický orchestr rozeznívat každou chvíli. Stačí jen za deset korun od Hlůžka (Davide, děkuji) investovat do úschovy mého přeplněného tlumoku. Nejsem už malý kelímek a vím, že bez náhradního trička, ručníku a několika sad nabíječek a špuntů do uší už se v mém věku na koncerty nebo mesiášské plavby zkrátka nehodí chodit. Předskokana opět nestihnu, i když jsem opravdu chtěl.
Zvířátka už dupou slámu a nedočkavě chrochtají, mňoukají a kokrhají. Jen co jim volátka dovolí. Přes všechnu snahu si ale uspávači hadů až z daleké protinohé země dávají na čas a nechávají kotel pořádně probublávat. Stojím na kraji a dychtím se alespoň jedním okem dostat na střed pódia.
Cinkylinky, hůa ťuky ťuk. Ready? 18minutový song z prozatím posledního albového počinu Omnium Gatherum jako otevírák? Proč ne. Plavba bude dlouhá, tak proč si ji zjednodušit hned na začátek.
Dav běsní a z předem identifikovatelných zvířátek se stávají mutanti. Z v klidu přežvykující lam jsou najednou nezkrotní Wemba-Wemba, kteří pohazují stvoření menšího vzrůstu a nižších váhových kategorií kolem sebe jako bumerang, který ví, kam se vrátit. Doprostřed podsvětí.
Krotitelé se nebojí přidávat pod už tak horoucí kotel a nasazují nejspíš z klobouku náhodně vylosované songy, a že jich za těch 11 let existence a 20 řadových alb musí být po okraj.
Tvorové v davu se před očima mění ve vzrostlé mochoviky a hejkaly, kteří kouří vlastní dredy a pijí směs piva, které létá vzduchem v koncentraci desítek druhů tělních tekutin z bot. Já odmítám. Nejprve pohárek soudržnosti. Jakmile začíná hrát píseň The River, přistaneme mi v ústech na prach vyschlých doutnající jízdenka do země Neser mě a hul, kámo. Snažím se z davu bájných zrůd zmizet, ale jakmile se dostanu na práh příčetného obecenstva, jsem svržen zpět do hlubin doutnajícího pekla. Už jsem v podpalubí nezřízenosti strávil moc dlouho na to, abych se mohl vrátit. Wah Wah.
Pekelníci dál zkouší moji odolnost a mé já se ne a ne naplno zapojit. Chybí jen málo. Trošku zachrastit hadím ocáskem, padací dveře, nebo supolidi… čekám… Čím déle čekám, tím víc se propadám do bezvýchodnosti svého nenaplněného očekávání. Mám pocit, že tenhle serotonin je tu pro všechny, jen ne pro mě.
Sleep Drifter a Billabong Valley přeci jenom vytváří v infernu světelný pruh naděje a představa osvěžujícího pražského ulepeného vzduchu plného aroma z cracku a kebabu je natolik motivující, že se z posledních sil vypotácím z davu a odplouvám po svých z této sebevražedné mise.
Je konec. Pro tentokrát. Tahle kapela se o můj život pokusila už podruhé. Unikl jsem opět jen o vlásek. Uvidíme, zda se o to pokusí příště.
