Dvě tváře death metalu. Tones of Decay patřilo americkým Mortiferum a domácí Sněti

Může mít i death metal svůj velký den? Netuším. Ale pokud ano, může jím být právě den konání Tones of Decay? Tak tohle už vím naprosto přesně – může. Kdy taky jindy mluvit o velkém dni, než když do MeetFactory zamíří desítka kapel z celého světa, všechny věrné kultu mrtvého kovu a některé patřící na špici žánrových tabulek.

Kdy taky jindy, než když sál zaplní několik stovek černě oděných lidí a zvuk se připraví tak dobrý, že je iluze zhudebněného rozkladu téměř dokonalá. Kdy taky jindy, než když večer uzavírají američtí Mortiferum a domácí Sněť. Dvě tváře death metalu. Jedna vážná, pomalá a drtivá, druhá divoká, plná energie a chaosu. A obě stejně silné a podmanivé, když se z pódia podívaly dolů.

Právě Mortiferum pro mě byli hlavním lákadlem celého Tones of Decay. A na devátou kapelu v pořadí večera se nakonec rozhodně vyplatilo počkat. Death metal téhle washingtonské čtveřice nikam nespěchá, rozbíhá se pomalu. Každý úder bicích a hrábnutí do strun v něm má svoje místo. Má drtivou sílu, i když se jen převaluje na místě, a když se rozběhne v tempu rychlých kytarový riffů, pohlcuje všechno, čeho se dotkne. A platí to i v MeetFactory. Songy zní jako z nahrávek, jen s větší intenzitou a hustější atmosférou. Lahoda. Zapáchající a obalená blátem, ale pořád lahoda.

Vážné tváře Mortiferum střídá na pódiu extatický výraz Tomáše Mitury, frontmana domácí death metalové hvězdy Sněť. A publikum, které bylo po většinu dne až na rytmické kývání a házení hlavou statické, jako by dostalo ránu elektrickým proudem. Stavidla příčetnosti padají pod silou euforické zběsilosti, kterou divocí, ale stále přesní Sněť vypustili z pódia. Jestli měl Tones of Decay nějakou slabinu, byla to do jisté míry bezpečná uniformita celého dne, kontrast death metalu a poklidného průběhu všech setů. Sněť do toho strnulého obrazu vtrhli, ovládli ho a přeházeli pixely. Přinesli s sebou pohyb a skutečný pocit chaosu a nebezpečí – alespoň ozvěny původního šoku, který extrémní metal vzbuzoval.

Právě Mortiferum a Snět z celého Tones of Decay vyčnívají. Není to myšleno tak, že by zbylé sety byly špatné, jen se jejich písně smrti a rozkladu nedokázaly prohrabat temnotou tak daleko, aby povstaly nad svými souputníky. Někde ale chybělo málo – technicky precizní a velmi ostře řezaný set předvedli Faceless Burial a jen pár kroků za Mortiferum zůstali Innumerable Forms. Jejich pomalý death doom byl krásně drtivý, chybělo mu ale trochu kreativity. Největším zklamáním pak pro mě byli Phrenelith, jejichž set vůbec ničím nevyčníval a nenabídl mi žádné silnější momenty.

Celkově se ale první ročník Tones of Decay rozhodně vydařil. Věřím, že se tenhle riskantní a náročný počin s úzce vymezenou cílovkou nakonec předvedl v dobrém světle a že ukázal zájem o kvalitní death metalová jména z celého světa. No… a jaká asi přijedou na druhý ročník?