Melbournští Drunk Mums se rozhodně neflákají. Prošli už vývojem od takzvaným indie rockem (takzvaným proto, že vono snad indie mělo původně bejt všechno, co je nezávislý, ne? Bohužel už je to nějakej čas, kdy ve mně většina produkce označená touhle nálepkou vyvolává nevolnost už předem) nasáklý garáže přes bluesovější a řádně zhulený Gone Troppo, aby necelý rok po něm vypustili do světa svůj vůbec první sedmipalec. A na něm bych je při parádním otvíráku No Staunch snad ani nepoznal. Tohle je spíš pocta pravěkýmu punku a všem jeho příbuzným škatulkám.
V No Staunch zní Jake Doyle jako nasranej motorkář, načež přichází mocnej sborovej refrén, kterej bourá zdi. Oi! Aspoň tedy myslím, že je to Jake, tedy ten kluk, co zpívá nejčastěji a kterej sám nahrával B stranu kožené sedmičky. Opilý mámy se ale u mikrofonu často střídají a s vokály si dost vyhrají. Což je další z jejich devíz.
Tady je ale všechno špinavější než obvykle, a zvuk opravdu jako by pocházel ze zaprášených časů, kdy GG Allin vydával první desky, stejně jako by to klidně mohli být i krajané The Victims. Věrným posluchačům známý rukopis je nejcitelnější ve druhé skladbě Blitz, zato druhá strana je zase hodně zduněná. Těžká psychedelika se tu potkávají na hřišti pro hlukový rugby, aneb vyhul to, co to jde, ale občas to hraj tak nějak něžně. Hodně mi to připomíná Stooges. Na každý pád patří skladby I Got Motorbike So Fuck You i závěrečná Viper k tomu nejlepšímu, co jsem od Drunk Mums slyšel.
Chápu, že ne každej tenhle návrat k těm nejpubertálnějším kořenům ocení. Mně dělá radost. Hádám však, že to nebude nějaký pevně nastavený kurs, spíš taková jednorázová pocta, podobně, jako když si (a nám) Green Day udělali radost revivalem Foxboro Hot Tubs.
