Drunk Mums – Gone Troppo

Psát recenzi na album po roce od jeho vydání sice není zrovna precizní žurnalistická práce, ale nic takovýho jsem nikdy ani nedělal. A některý věci prostě zrají společně s časem.

Drunk Mums vyrůstali ve stotisícovém australském přístavu Cairns, v blízkosti dnes již téměř mrtvého Velkého bariérového útesu. Pořádali tam parties známé jako Blood and Guts, což byla možnost pro začínající kapely, které jinak neměly kde hrát. Podobně jako třeba kalifornští FIDLAR spolu všichni členové kapely žili v jedné oprýskané vile, která však jednoho dne vyhořela, a tak se opilé mámy usadily v místním Johno´s Blues Baru, kde si vydělávaly na živobytí hraním ob týden. Tři roky poté podnik zkrachoval, a kapela se vydala ve své dodávce hledat štěstí do Spojených států. Kdesi v Miami byli okradeni nejen o dodávku, ale i o veškeré vybavení, peníze a doklady, a tak se znovu sešli v australském Melbourne, kde žijí dodnes.

Debutové EP Eventual Ghost z roku 2011 ještě bylo nasáklé indie rockem v duchu Franz Ferdinand, následující dlouhohrající deska už byla říznou fidlařinou v nejlepším slova smyslu, s jedenácti garážovými hymnami bez jediný chybičky. A po třech letech pod vyšlo opět pod Pissfart Records aktuální druhé LP s názvem Gone Troppo.

Na něm Drunk Mums trochu pustili nohu z plynu, a potvrzují to, co se můžete někde dočíst, totiž že jsou dost ovlivnění ranným blues, ač tedy v jejich podání je to jakýsi garážový hybrid jedenadvacátého století. Album otvírá příjemně zkouřená vyhrávka písně Stinny´s Brain, která pojednává o Georgeovi Stinneym, nejmladším člověkem popraveným v Austrálii na elektrickém křesle.

V podobném duchu nahrávka pokračuje. Jsou to zapamatovatelné stonerské riffy ve středním tempu, nápaditý vyhrávky, vyndaný vokály, chytlavý melodie a texty o těch nejdrobnějších detailech z každodenní reality protinožců: „na na na,“ ódy na šlehačkovač (Nanganator), chlápci, kteří se rozhodli sedět na baru sami se svým drinkem a s nikým nepromluvit celou noc (Pub On My Own), dvojí život úspěšného byznysmena přes týden a opilého kreténa o víkendu (Backyard Hit), užívání si života v nezaměstnanosti (Pretty Shitty), o tom, že když se přestěhujete z Cairns do Melbourne, občas vám může chybět sluníčko (Vitamin D).

Některé skladby jsou až překvapivě dlouhé a propracovanější, než byly krátké a úderné vypalovačky ze starších nahrávek. Pár takových songu tu ale je, jmenovitě Not Here To Talk nebo třeba At Ease. Zbytek je často okořeněný špetkou psychedelie, nebo prostě jen další možnost, jak dělat stoner pop jinak, než hrát do zblbnutí stejný songy jako to dělají krajané Dune Rats.

Gone Troppo mně nechytlo na první poslech, ale nakonec se mnou vydrželo celý rok. A chápu, že po svých zážitcích z Ameriky se Drunk Mums možná bojí opustit nejmenší kontinent světa, i tak by ale konečně mohli přijet i k nám do Evropy. Rád bych viděl jednu ze svých nejoblíbenějších současných kapel naživo.