I v případě slavnější kapely, mající za dlouholetou kariéru našlápnuto ze subkulturních vod k mainstreamu, je možné navštívit dech beroucí a nezapomenutelný koncert. Ne že by Dropkick Murphys nebyli srdcaři, ale jejich show v Malé sportovní hale na holešovickém Výstavišti rozhodně nebyla z nejsilnějších zážitků. Proč zanechá hudební skupina jejich formátu a s tak zajímavými kořeny a kulturním pozadím dojem, že se víc, než cokoli jiného, chce zavděčit rozdováděnému publiku?
Prvním průšvihem byl bohužel starý harcovník Glen Matlock, objevivší se na pódiu jako předskokan, osamělý a s akustickou kytarou. Co na tom, že byl původním basistou Sex Pistols, než ti šašci dali přednost nespolehlivému feťákovi jménem Sid Vicious, co neuměl hrát na svůj nástroj a ani Lemmy ho to neměl nervy učit. Matlockova angažmá v dalších kapelách a projektech bohužel nezmění fakt, že jeho jméno je nenávratně vyčpělé a zdaleka se nemůže rovnat statusu legendy, jež je mu často připisován. Dílo zkázy během nenápadného a tichého Matlockova setu ještě dovršil zvuk, kdy jste v davu nahlas bavících se lidí měli dojem, že akustická kytara zní spíše jako podkresová hudba z reproduktorů. Nemá cenu chodit na koncert, z něhož si odnesete nulový zážitek a ubohou poznámku ve smyslu „Viděli jsme Matlocka, odškrtnuto. Nuda.“
Al Barr, Ken Casey a jejich věrná parta za dlouhých dvacet let fungování (nepočítaje působení původního zpěváka, jímž byl Mike McColgan, zakladatel a zpěvák Street Dogs) dokázali, že co do kvality a hitovosti tvorby a vlivu v rámci celtic punku a alternativní scény obecně se jim nemůže moc hudebních těles rovnat. Stále jsou srdcaři, rádi vyprávějí, hudbu spojují s charakterem, politikou, boxem, baseballem a přátelstvím. Ale za posledních pár let se nemohu ubránit dojmu, že jejich nové nahrávky ztrácejí kouzlo a pozitivní agresivitu; i publikum a posluchači jaksi „vyměkli“ a „naředili se“ – krom skalních fanoušků je obecně poslouchají lidé, nemající o některých důležitých věcech nejmenší ponětí.
Abychom nezapomněli na samotný koncert Dropkick Murphys – setlistem nabitým až na pár výjimek výhradně hity a slavnými fláky možná potěšili rozvášněný dav, ovšem jednotlivce, očekávající méně známé skladby nebo perly z poměrně rozsáhlé diskografie, zklamali na celé čáře. Rozhodně se nejednalo o setkání pro skalní fanoušky a znalce jejich tvorby, na to můžete zapomenout, podobně jako na propracovaný setlist. Nic z toho neubírá kapele na odpichu a zuřivosti, již vkládá do živých vystoupení; i po letech je vidět, že hudebníky stále baví řádit a předávat fanouškům pozitivní energii.
Zážitek z koncertu ale kazil nepříliš povedený zvuk – nástroje se místy třískaly nebo splývaly, někdy bylo doslova nezdravě „přebasováno“. Celkově rozpačité dojmy nedokázaly přebít ani covery The Crickets (I Fought The Law) a Johnnyho Cashe (Folsom Prison Blues). Možná je škoda vůbec zmiňovat merch, v jehož rámci se objevilo vše od triček po otvíráky, zatímco z nabídky vinylů byla k dostání pouze aktuální deska 11 Short Stories Of Pain & Glory. Je smutné, že po druhém kole přídavků v závěru koncertu jsem si o milované kapele říkal něco v duchu: Díky, že už je konec!
