Konečně, po dlouhých čtyřech letech vydali Dropkick nástupce desky The Meanest of Time. Čekání se ale vyplatilo. Dropkick zabírají v mým soukromým žebříčku poslouchatelnosti nejvyšší příčky a na každou novou nahrávku se těším jako malej kluk. Mám rád střídání vokálu Al Barra a Kena Caseyho a všudypřítomný sbory, je to muzika, co dodává energii a nakopává prdel, když je hnusně a vám není dobře.
K samotný desce. Vyzdvihnu pár songů (né že by zbytek nějak pokulhával), který se pro mě staly po několika posleších těmi „nej“. Samozřejmě silnej vál se musí dát hnedka zkraje desky, a tak song Hang ‚Em High s perfektně řešenýma pochodovýma bubnama a sborem – do kterého se chci pustit hnedka při prvním poslechu, i když zatím neznám slova – svědčí o tom, že to je spravnej otvírák.
Pro mě asi nejsilnější song je pak třetí The Hardest Mile s rozjařenou melodií, sekaným refrénem a kurva ten sbor, ten sbor. Někomu vadí to jejich soutěžení, kdo koho přeřve, ale mě to vyhovuje, chrochtám blahem a tenhle vál si pouštím do zblbnutí.
Memorial Day, příjemná balada Broken Hymns, kde se naplno projeví vokál Kena, či The Irish Rover, to jsou songy, který se určitě zařadí do playlistů na koncertech. Ale ani zbytek alba nezaostává a nic tam nepůsobí jako výplň, což se o poslední řadovce The Meanest of Time říci nedalo.
A závěrem? Pro fanoušky povinnost! Plný hodnocení nedávám z důvodu, že je to vlastně pořád to samý – ale díky za to. Jsem rád za jejich hymny, melodie a dobrýho bubeníka, který ví, jak naložit na kotle. A jsem rád za dva zpěváky a celou tuhle desku.
Vlasta Roman
