Dr Chan – $outh$ide $uicide

Málokterá kapela mě během poslední doby zasáhla tolik, jako kluci ze čtrnáctého pařížského obvodu, známí pod názvem Dr Chan. Vlastně to začalo jedním náhodným kliknutím, po němž následovala třicetiminutová detonace, která mě shodila ze židle.

Jaksepatří špinavá garáž, ze který je cejtit pižmo Johna Dwyera z Thee Oh Sees, a tisíců dalších interpretů. Garáž dneska letí. Stačí tuhle nálepku připlácnout na kdejakou kapelu, která se tváří, že byla nahraná v šedesátkách či v sedmdesátkách, ideálně přidat logo s hamburgerem, a málokdo bude dál poslouchat, co to vlastně hraje, a jestli je to vlastně špatný nebo jenom lo-fi. Je cool oblíct černý mrkvám, puntíkatý košile a naleštěný boty, gelem ulíznout patku a bejt retro. Tedy, vypadat stejně jako všichni ostatní v klubu.

Dr Chan mají všechny atributy povedený garážový nahrávky. Praskavej zvuk vyhulenejch aparátů, nakřáplej a přervanej vokál, pořádný echo, občas na desce najdete psychedelický škrábance a říkáte si, jak dlouho ten nepříjemnej zvuk bude ještě trvat. Rytmická sekce šlape, a nutí k tanci. Kytary pravděpodobně zčořený Rokymu Ericksonovi.

Avšak Dr Chan mají něco navíc. Zaprvé hrají skrz na skrz starou hudbu s taneční dynamikou elektronické hudby. A od úvodního vytáčení telefonu v intru SANnnnK$$$ ($outh$ide $uicide) je zřejmé, že je tu konečně kapela, která se, uzavřená ve svý retro bublině, netváří, že včera vyšlo Raw Power a večer hrajou ještě pořád mladý Sonics.

Ne, tohle jsou děti internetu a sociálních sítí, dle titulu alba i názvu songů se může zdát, že jde spíš o rapovou nahrávku, a ono to tam je – sem tam zmutovanej hlubokej hlas nebo naopak vyhnanej do šmoulích vejšek, a ze songů sálá atmosféra pouličních gangů. Přinejmenším gangu kolem kapely, ke kterému promlouvá především.

A každý ze songů může být hitem sám o sobě. Stříká z nich nezkrotná energie, jakou v sobě garážovej bugr šmrcnutej opilým popem má mít. Rozmatlávat skladby jednotlivě nemá valnýho smyslu – poslechněte sami a budete vědět všechno, co je potřeba. Jedinou nevýhodou je, že se to dost brzo oposlouchá. Anebo se jen únorový termín vydání netrefil do té správné nálady, neboť o pár měsíců později točím desku zase dokola do zblbnutí.

Album $outh​$​ide $uicide, které vyšlo na Stolen Body Records, kupodivu není debutem, nicméně i v době globální vesnice zřejmě není jednoduchý dozvědět o bandě z pařížskýho podzemí. Tak snad se o nich někdy budeme moci přesvědčit i naživo.