Domácí scéna roste do krásy. Dokázal to i brněnský koncert Pacino, Červen a Vole
Jak moc se těšíte na léto? A jste z Brna? Tak kde jste? Je úterý 22. května a v Kabinetu Múz dneska kolem devátý začíná Červen. Nezdrží se sice víc než půl hodiny, ale ani tak si nenechávám tu možnost ujít. A to tím spíš, když se po Červnu Kabinetem proženou ještě Vole a Pacino.
Zatímco venku se smráká, uvnitř klubu vychází na pódium červnové slunce. Červen jsou pro mě naživo velkou neznámou, a hned prvním překvapením pro mě je, že se jedná pouze o dvojici muzikantů. Z těch komplexních nahrávek, co jsem slyšel, mě to vůbec nenapadlo. Červen jsou mi sympatičtí už od prvních tónů, jejich math-rock je živý a příjemně hravý, kytara ve Štěpánových rukou vydá za dvě a já se při pohledu na prsty kmitající po strunách několikrát neubráním úsměvu. Hezky se na to kouká, a ještě líp se to poslouchá. Plná života, kreativní, proměnlivá a zároveň přesná – tak na mě působí hudba tohohle dua. Moc příjemná půlhodinka.
Na Vole se chvíli čeká, technika je neúprosná a ani jí se někdy prostě nechce. Člověk to ale stejně vždycky vyhraje, a tak nakonec naskočí i efekt na hlavním mikrofonu. Jde se hrát. A je to změna, asi jako když se na letní festival přižene bouřka. Z pevný země do hlubokýho bláta. Vole jsou pro mě esenciálním punkem, a dokazují to i naživo. Silný bicí, nevybíravá nařvaná kytara a nasraný výrazy. Dvacet pět minut destrukce hudebního vkusu mě ale tentokrát, na rozdíl od mojí první živý zkušenosti s Vole, už tolik neničí. A možná i proto už mě to ani tolik nebaví. Jejich set končím s nabitým dojmem, že Vole jsou kapelou, která tě každopádně rozseká, když ji objevíš. Jak se k ní ale budeš stavět dál, už je v tomhle případě dost subjektivní otázkou. Já už si je napotřetí klidně nechám ujít.
Zato Pacino… Chválit tuhle trojici z Orlové je nošením dříví do lesa. Ani tak si to ale neodpustím. Na Pacino naživo je prostě pokaždý ještě něco navíc. Jasně, album Půl litru země je skvělý, ale kousky jako Kopce mají v živém podání nějakou přidanou hodnotu, kterou se mi zatím nedaří pojmenovat. I přesto, anebo možná právě proto, mě to ale tak moc baví. A v Kabinetu je jasně vidět, že to tu baví všechny. Lidi, kapelu, i vzduch jako by se tu vrtěl do rytmu nenápadných, a přesto nezaměnitelných kytarových vyhrávek. Celý večer se tak přes pohodový a taky naštvaný chvíle dostává až do takový příjemně melancholický fáze a končí dlouhým poděkováním. A pod vlivem týhle nálady a s melodií Kraje na rtech zase domů.
